1. Hospodářský růst a hospodářský rozvoj

Hospodářský růst je jedním z nejdůležitějších témat pro podnikatele, domácnosti i politiky. Hospodářský růst je definován jako zvýšení nebo zlepšení tržní hodnoty zboží a služeb vyprodukovaných v ekonomice v průběhu času, očištěné o inflaci. Tento růst vytváří větší zisky pro podniky a poskytuje jim kapitál na investice a najímání dalších zaměstnanců. Více pracovních míst vytváří příjmy. Pokud mají spotřebitelé více peněz, kupují další výrobky a služby a tyto nákupy jsou motorem vyššího růstu. Lepší přístup k ekonomickým statkům a službám znamená zlepšení materiální životní úrovně. Politici sledují hospodářský růst, aby zjistili, v jaké fázi hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Nejlepší fází je, když ekonomika stabilně roste. Pokud je růst příliš daleko za úrovní stabilního růstu, situace se nazývá přehřátí ekonomiky. To se stalo například v sektoru bydlení v letech 2005-2006. Pokud je na trhu příliš mnoho peněz a příliš málo zboží a služeb, nazývá se tato situace inflace. V určitém okamžiku se důvěra v hospodářský růst rozplyne, lidé raději prodávají, než aby nakupovali, a ekonomika “vychladne”. Pokud tato fáze trvá dostatečně dlouho, stává se recesí. Jedna z nejdelších hospodářských recesí nastala v roce 1929 a nazývá se Velká hospodářská krize.¹⁰

Nejpoužívanějším ukazatelem pro měření hospodářského růstu je hrubý domácí produkt (HDP). Hrubý domácí produkt je celková hodnota finálních statků vyrobených na daném území během roku. Zahrnuje veškeré zboží a služby, které podniky v zemi vyrobí na prodej. Nezáleží na tom, zda se prodávají na domácím trhu nebo v zahraničí. Většina zemí měří hospodářský růst jako procentní míru růstu reálného HDP. Vzhledem k tomu, že ekonomika skutečně roste pouze tehdy, pokud je tempo jejího růstu vyšší než tempo růstu počtu obyvatel, bere se při hodnocení hospodářského růstu v úvahu také počet obyvatel země. HDP na obyvatele umožňuje porovnávat hospodářský růst nejen v čase, ale i mezi jednotlivými zeměmi.¹¹

Obrázek 1. Hrubý domácí produkt členských států Evropské unie na obyvatele v roce 2021.¹²

HDP je vhodným ukazatelem pro měření hospodářského růstu, neboť zohledňuje celou hospodářskou produkci země. Obrázek 1 ukazuje HDP na obyvatele členských států EU na jaře 2021. Ukazatel na obrázku se počítá jako poměr reálného HDP k průměrnému počtu obyvatel v daném roce a zahrnuje ekonomické statky a služby i produkty vyrobené ve vládním sektoru a neziskových institucích.¹³

Výrobními faktory, na nichž závisí hospodářský růst země, jsou půda, práce, kapitál a podnikání. 

K “půdě” patří také ostatní přírodní zdroje. Přírodní zdroje jsou části přírodního prostředí, které lidská společnost potřebuje ke své existenci a využívá je ve výrobě. Příkladem přírodních zdrojů jsou horniny, nerosty, kapaliny, plyny a organické látky, které stojí za to těžit. Přírodními zdroji jsou také voda (zejména podzemní), dále přírodní lesy, mořské ryby, zvěř, jinými slovy vše, co nevytvořil nebo nevyrobil člověk, ale co se využívá v hospodářské činnosti. Obhospodařované lesy, domácí zvířata, obdělávaná půda a další věci, které rostou a vyvíjejí se v lidské péči, nejsou přírodními zdroji. Jsou výsledkem lidské činnosti. Přírodní zdroje mohou být obnovitelné a neobnovitelné. 

“Pracovní síla”, tj. ekonomicky aktivní obyvatelstvo, jsou lidé, kteří jsou ochotni a schopni pracovat, bez ohledu na to, zda našli práci, či nikoli. 

Pojem “kapitál” označuje věci, které lidé používají k vytváření užitku poptávaného na trhu. Hmotný kapitál zahrnuje půdu, přírodní zdroje, budovy, zvířata a stroje. Příkladem nehmotného kapitálu jsou patenty, autorská práva a ochranné známky. Hotovost a peněžní ekvivalenty jsou bankovky a likvidní dluhopisy v oběhu v různých zemích. Kapitál je produktivní, pokud je používán v podnikání k vytváření příjmů a zisků, a neproduktivní, pokud je používán ve veřejném zájmu. Klasická ekonomická teorie se zabývá kapitálem pouze v podobě fyzických předmětů, jako jsou zařízení, budovy a dopravní prostředky používané ve výrobě. Někteří další ekonomové pojem kapitálu rozšířili a investice do dovedností a vzdělání zaměstnanců pozorují jako budování lidského kapitálu.¹⁴

Podnikání je čtvrtým faktorem, který zahrnuje vizionáře a inovátory stojící za celým výrobním procesem. Podnikatelé kombinují všechny výše popsané výrobní faktory, aby navrhli, vyvinuli a vyrobili koncepci svého výrobku nebo služby.

Výše uvedené výrobní vstupy jsou omezené. Kombinací těchto omezených zdrojů se lidé musí rozhodnout, co budou vyrábět, jaké výrobní faktory použijí a jak budou vyrobené zboží distribuovat. Zároveň by měla být výroba organizována tak, aby HDP neustále rostl.¹⁵

HDP a HDP na obyvatele jsou velmi dobrými ukazateli pro měření materiálního bohatství země, ale neříkají nic o rozdělení tohoto bohatství v zemi. Rychlý hospodářský růst neznamená, že zvýšení bohatství zlepší celkovou životní úroveň obyvatelstva. HDP nezahrnuje neplacené služby, jako je péče o děti nebo jiná práce v domácnosti, dobrovolnická práce, nelegální aktivity na černém trhu a také některé náklady na životní prostředí. Neposkytuje informace o tom, zda jsou uspokojovány každodenní potřeby obyvatelstva, neukazuje nic o podpoře zdraví, vzdělání, životních podmínkách, přírodním prostředí atd. HDP neměří uspokojování potřeb ani blahobyt obyvatelstva.¹⁶

Proces zaměřený na ekonomický blahobyt a kvalitu života národa, regionu, místní komunity nebo jednotlivce, který je řízen veřejným sektorem, se nazývá ekonomický rozvoj. Zatímco hospodářský rozvoj je politický zásah zaměřený na zlepšení blahobytu lidí, hospodářský růst je fenomén tržní produktivity a zvyšování HDP je popisováno jako “jeden z aspektů procesu hospodářského rozvoje”. Zatímco ekonomové se zaměřují především na aspekt růstu a ekonomiky jako celku, vedoucí představitelé komunitního ekonomického rozvoje se zabývají také socioekonomickým rozvojem. V obecném diskurzu o ekonomickém rozvoji se obecně soudí, že to znamená vytváření pracovních míst, zvyšování bohatství jednotlivce i společnosti, zlepšování kvality lidského života, ale kromě výše uvedených aspektů vede ekonomický rozvoj k ekonomické restrukturalizaci a také k sociálním a kulturním změnám, které mohou být pro společnost bez státem podporovaného socioekonomického prostředí obtížné.¹⁷

V roce 1934 J. Schumpeter zdůraznil význam mimoekonomických, kulturních a sociálních faktorů jako faktorů ovlivňujících podnikání. V případě ekonomického rozvoje je hospodářského růstu dosahováno především prostřednictvím nepřímých faktorů (např. ekonomické svobody, zvyšování hodnoty lidského kapitálu, tj. rozvoje znalostí, sociálního kapitálu a jeho rozvoje atd.) Schumpeter poukazuje na to, že ačkoli hnací silou hospodářského rozvoje je inovační aktivita podniku, která vychází z jeho soukromého zájmu a vede k hospodářskému rozvoji, nelze podceňovat význam veřejného sektoru jako tvůrce příznivého podnikatelského prostředí.¹⁸

V roce 1956 R. Solow vysvětlil, že hospodářský růst by neměl být založen na intenzivním využívání přírodních zdrojů, ale na zvyšování kapitálu, práce a technologického rozvoje. Změna kapitálu a/nebo práce vede ke změně technologie nebo produktivity a v konečném důsledku ke změně objemu nebo kvality výroby. Tento model se nazývá neoklasický model růstu. Tento model je dalším vývojem klasického modelu s důrazem na nabídkovou stranu ekonomické aktivity a ignoruje téměř všechny keynesiánské detaily agregátní poptávky.¹⁹

P. M. Romer (1986) studoval znalosti jako formu kapitálu a dospěl k závěru, že dlouhodobý rozvoj technologií je výsledkem akumulace znalostí ziskově maximalizujícími a obezřetnými ekonomickými subjekty.²⁰ Jak tvrdí nová teorie růstu, ekonomika roste spíše v důsledku rozvoje znalostí než v důsledku zvyšování práce a kapitálu. Pokud zvýšíte klasické výrobní vstupy, ale snížíte investice do lidského kapitálu, infrastruktury a výzkumu a vývoje, produkce nemůže růst.²¹

Znalosti byly také považovány za pozitivní externalitu. Všichni jednotlivci jsou ochotni investovat do znalostí jen tolik, kolik je potřeba pro osobní zisk. Aby stát dosáhl optimálního společenského blahobytu, musí do získávání znalostí investovat další prostředky a rozvíjet politiku, která by státu přinesla podnikání založené na znalostech.²²

R. A. Solo (1968) považoval ekonomický rozvoj za zlepšení ekonomického blahobytu společnosti při výrobě statků s vyšší hodnotou za použití stejných zdrojů jako dříve. Znamená to zvýšenou schopnost společnosti poskytovat svým členům vyšší reálné příjmy v důsledku zvýšené produktivity zdrojů a míry zaměstnanosti nebo jinými slovy zvýšení materiálního blahobytu lidí prostřednictvím zlepšení jejich kulturní a sociální kvality. Blahobyt a kulturní kvalita jednotlivců jsou výsledkem průměrného příjmu, rozdělení příjmů, vzorců spotřeby a vztahů mezi jednotlivci.²³

Všichni výše uvedení autoři konstatovali, že veřejný sektor hraje v ekonomickém rozvoji důležitou roli – je tvůrcem příznivého ekonomického a sociálního prostředí pro rozvoj. Hospodářský rozvoj je spojen s následujícími vládními politikami²⁴:

1. Politiky, které dosahují určitých ekonomických cílů (např. udržitelný růst, nízká nezaměstnanost a inflace atd.);
2. Politiky, jejichž cílem je poskytovat veřejné služby (např. přístup ke vzdělání, výstavba silniční sítě, přístup k lékařské péči atd;)
3. Politiky zaměřené na zlepšení podnikatelského prostředí (včetně daňové politiky, přístupu ke vzdělání a jeho obsahu, rodinné politiky atd.)