Účelem tohoto studijního materiálu bylo poskytnout přehled o tom, jak různé typy států sociálního blahobytu definují, co představuje optimální poskytování veřejných a společných statků, a řeší problém free-rider a externích nákladů. K dosažení cíle byl vysvětlen význam pojmu blahobyt. Nejjednodušší definice blahobytu je prostě dobrý pocit. Blahobytu lze dosáhnout uspokojením potřeb a/nebo odstraněním zbytečných přání. Americký psycholog Abraham H. Maslow vysvětlil, že lidská pohoda je založena na uspokojování fyziologických a bezpečnostních potřeb lidí. Když jsou základní potřeby uspokojeny, člověk usiluje o realizaci svých sociálních potřeb. Z ekonomického hlediska uspokojování potřeb vyžaduje spotřebu různých druhů statků.
Na základě rysů soupeření a vyloučení se statky dělí na soukromé, klubové, společné a veřejné. Tržní ekonomika je relativně úspěšná při poskytování soukromých a klubových statků, ale selhává při poskytování veřejných a společných statků. Z hlediska tržní ekonomiky jsou veřejné a společné statky tržním selháním, což znamená, že soukromý sektor tyto statky a služby neposkytuje. Spotřeba společných a veřejných statků je spojena s problémem “free-rider”, který vede k nadměrné spotřebě těchto statků a v konečném důsledku způsobuje externí náklady pro společnost.
K vyřešení výše uvedených selhání trhu musí zasáhnout vláda. Ekonomové navrhují dva způsoby:
- Podle neoklasického přístupu by vláda měla organizovat přeměnu veřejných a společných statků na soukromé statky.
- Podle keynesiánského přístupu by vláda měla sama organizovat rozdělování veřejných a společných statků pomocí různých “příkazových a kontrolních” opatření.
Způsob, jakým vlády organizují poskytování veřejných a společných statků, závisí na přístupu vládní politiky k sociálnímu zabezpečení. Liberální sociální stát upřednostňuje hospodářský růst, který umožňuje většině občanů zajistit si vlastní blahobyt. Sociálnědemokratický sociální stát usiluje o odstranění chudoby a snaží se podporovat sociální rovnost. Tento systém se vyznačuje vysokými sociálními výdaji. Obyvatelstvo země je soustředěno v systému všeobecného pojištění, z něhož jsou rozdělovány podpory založené na výdělku a univerzální sociální služby. V konzervativním systému je trh jako potenciální garant blahobytu marginalizován a sociální práva nejsou zahrnuta mezi prvky nezbytné pro dosažení blahobytu. Hlavní myšlenkou je, že zásahy státu jsou minimální, se zaměřením na peněžité dávky, které umožňují, aby sociální služby poskytovaly rodiny.
Země a sdružení zemí používají k měření výsledků a účinnosti svých sociálních politik širokou škálu ukazatelů. Příkladem takových ukazatelů je HDP, ekologická stopa, průzkum OECD “Jak se žije?” atd. Na základě výsledků země utvářejí své sociální politiky ve snaze kombinovat poskytování veřejných a kolektivních dávek tak, aby se zvýšil blahobyt jejich občanů.
