Přehled

Klíčová slova: blahobyt, veřejné statky, společné statky, free-rider problem, externality, sociální blahobyt, sociální stát, liberální sociální stát, sociálnědemokratický sociální stát, konzervativní sociální stát

Obecně platí, že státy jsou vytvářeny lidmi s cílem zvýšit jejich blahobyt. V evropském kulturním prostoru je blahobyt založen na dobrém zdraví, pohodlných životních podmínkách, osobní svobodě, bezpečných pracovních podmínkách a zárukách v případě nezaměstnanosti. Tyto prvky blahobytu lze rozdělit na ekonomický blahobyt a obecný kulturní blahobyt, které jsou zase spojeny se základními společenskými hodnotami. Blahobytu lze dosáhnout uspokojením potřeb lidí a/nebo odstraněním jejich zbytečných přání. 

Na základě ekonomických principů vyžaduje uspokojování potřeb lidí spotřebu různých druhů zboží a služeb. Mnohem méně si uvědomujeme, že blahobyt závisí na spotřebě zboží, ale také na kvalitě našeho sociálního a přírodního prostředí. Pocit bezpečí vytváří stát s nezávislým soudnictvím, svobodnými médii, vnitřní a vnější bezpečností zaručenou policií a armádou, státní podporou vzdělávání, vědy, dopravy, ochrany životního prostředí a kultury a fungujícím systémem sociálního zabezpečení. Všechny výše uvedené statky a služby se nazývají “veřejné” nebo “společné statky”. Z hlediska tržního hospodářství jsou veřejné a společné statky tržním selháním. Podle neoklasické ekonomie by řešením tohoto problému bylo přeměnit veřejné a společné statky na statky soukromé. Podle keynesiánské ekonomie musí vláda zasáhnout a sama organizovat nabídku veřejných a společných statků. To, jak vláda organizuje nabídku veřejných a společných statků, závisí na vládní politice.

Sociální blahobyt je systém zaměřený na zajištění různých svobod ve společnosti a na vytváření lepších příležitostí pro hospodářský rozvoj prostřednictvím rozvoje lidských zdrojů. K dosažení tohoto cíle stát organizuje distribuci veřejných a společných statků. Sociální péče zahrnuje také systém sociálního zabezpečení, který podporuje lidi v případě nemoci, pracovních úrazů, pracovní neschopnosti a nezaměstnanosti. Stát, který přebírá odpovědnost za sociální zabezpečení, se nazývá sociální stát. 

Způsob, jakým vlády organizují poskytování veřejných a společných statků, závisí na politickém přístupu vlády. Konkrétní cíle, které si vláda zvolí, aby zvýšila blahobyt svých občanů, a prostředky, které k tomu použije, závisí na společensko-politických názorech vládnoucí strany nebo koalice. Dánský sociolog G. Esping-Andersen (1990) na základě sociálně-politických přístupů vytvořil tři hlavní klastry sociálního státu: liberální, sociálnědemokratický a konzervativní.¹

Po osvojení tohoto studijního materiálu má studující přehled o tom, jak je definován blahobyt a spotřební statky, na nichž závisí; proč si trh nedokáže poradit s distribucí veřejných a společných statků; jaké jsou možnosti řešení těchto tržních selhání; a jak jsou sociální státy klasifikovány podle toho, jak řeší poskytování veřejných a společných statků. Na závěr je žák schopen vnímat, jak vláda jeho země organizuje poskytování veřejných a společných statků, a zlepšil si dovednost informovaně se rozhodnout v příštím kole voleb.