Obecným předpokladem (alespoň v teorii) je, že všechny státy jsou určeny k tomu, aby svým obyvatelům poskytovaly fyzickou bezpečnost, práva a svobody. Organizace poskytování veřejných a společných statků je důležitým úkolem k dosažení tohoto cíle. Způsob, jakým to země dělají, závisí na názorech vlády na sociální zabezpečení
V roce 1990 dánský sociolog G. Esping-Andersen vypracoval model pro zařazení států blahobytu do tří hlavních skupin: sociálnědemokratické, liberální a korporativně-konzervativní.21 Tato klasifikace je založena na dvou klíčových faktorech: (1) komodifikace, tj. míra závislosti poskytování služeb péče na trhu, a (2) míra kolektivního přidělování. K vytvoření indexu autor použil ukazatele politiky starobních důchodů, zdravotní péče a pojištění v nezaměstnanosti. Kromě tohoto indexu byly použity různé ukazatele sociální péče a byla ověřena shoda zemí se získanými výsledky.22
Podle této studie jsou Austrálie, Kanada, Japonsko, Švýcarsko a Spojené státy liberálními sociálními státy, Rakousko, Belgie, Francie, Německo a Itálie konzervativními sociálními státy a Dánsko, Finsko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko sociálně demokratickými sociálními státy. O deset let později R. E. Goodin, B. Headey, R. Muffels a H.-J. Dirven (1999) rovněž rozdělili sociální státy do těchto tříd a v zásadě zopakovali výsledky Esping-Andersena (1990).23
Liberální sociální systém upřednostňuje hospodářský růst. Tento systém se vyznačuje skromnými univerzálními transfery nebo plány sociálního pojištění. Sociální dávky pokrývají spíše potřeby nízkopříjmové pracující třídy. Nárok na dávky je obvykle stigmatizován a prahy podpory jsou navrženy tak, aby si lidé nevybírali sociální pomoc místo práce. Cílem tohoto systému je vytvořit situaci, kdy by každý, kdo může vykonávat placenou práci, tak činil, aby si zajistil vlastní blahobyt. V liberálním sociálním státě je chudoba i sociální stratifikace vysoká. Pozitivními hodnotami tohoto systému jsou rovnost příležitostí, konkurence a sociální práva.24
Sociálnědemokratický systém sociálního zabezpečení je vysoce rovnostářský ve svém účelu a nápadně univerzální ve svém politickém stylu. Sociální demokraté neusilují pouze o vymýcení chudoby, ale obecně usilují o podporu sociální rovnosti. Pro tento systém jsou charakteristické vysoké sociální výdaje, dekomodifikace sociálních práv a sociální stratifikace. Stát se také podílí na péči o děti, seniory a bezmocné. Všichni obyvatelé země jsou tak napojeni na jeden univerzální systém pojištění, z něhož každý dostává podporu závislou na výdělku a kde mají všichni stejná práva bez ohledu na postavení nebo pohlaví. Takový systém vytváří mezi občany solidaritu se státem, protože všichni jsou na státu závislí, cítí se také povinni platit daně na udržení systému.
Vysoké sociální náklady mohou mít zároveň negativní důsledky, například záměrnou touhu být nezaměstnaný a pobírat dávky. Pozitivní skutečností je, že vytváření příznivých podmínek pomáhá člověku rychle se přizpůsobit měnící se situaci. Vědomí, že v případě nehody nebo ztráty zaměstnání je k dispozici náležitá podpora, snižuje citlivost jednotlivce na riziko. Systém zdravotního pojištění je důležitý pro rozvoj zdraví v celé zemi. Pokud je člověk nemocný a nemocenská dávka je slušná, volí občan nejrozumnější možnost – zůstává doma, aby se uzdravil.25
V korporativně-konzervativním systému je trh jako potenciální garant blahobytu marginalizován a garance sociálních práv není považována za reálnou alternativu k dosažení materiálního blahobytu. Tento systém usiluje o zachování sociálních hierarchií a sociálních statusů. Protože se stát zaměřuje na udržování statusových rozdílů, není redistribuční účinek státu významný. Tento systém je většinou ovlivněn církví a usiluje o zachování tradičních rodinných hodnot. V tomto systému je rodina hlavním poskytovatelem sociálních služeb. Zásah státu spočívá především v distribuci finanční podpory rodinám, které musí zajistit fungování sociálních služeb. Sociální zabezpečení obvykle vylučuje nezaměstnané ženy, ale rodinné dávky zvýhodňují matky. Mateřské školy a další instituce poskytující pečovatelské služby jsou většinou málo rozvinuté.26
Bez ohledu na to, zda je postoj státu k sociálním dávkám liberální, sociálnědemokratický nebo konzervativní, je úkolem všech zemí organizovat rozdělování veřejných a společných statků tak, aby maximalizovaly blahobyt svých občanů. Všechny vlády se zabývají správou soudů, zajišťováním policie a zajišťováním kontinuity vládnoucích institucí. Také téměř každý národ v historii měl armádu, všechny moderní státy provádějí určité činnosti v oblasti ochrany životního prostředí a podporují výzkum. Všechny vlády vynakládají prostředky na věci jako obrana, výzkum, čistota ovzduší a silnice. Zároveň se většina vlád stará také o sociální zabezpečení. Jedná se o podpory v nemoci, při pracovních úrazech, pracovní neschopnosti a v nezaměstnanosti. Všechny výše uvedené služby mají veřejný nebo společný charakter.27 Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi se projevují pouze ve volbě prostředků k dosažení cílů.
