2.6 Strategie pro přizpůsobení ekonomik budoucnosti (aktivity)

• Pochopit základní předpoklady, na nichž je založena tržně-liberální strategie, jakož i pragmatická a radikální strategie sociálně-ekologické transformace.
• Pochopit, jakými chápáními udržitelnosti a jakými strategiemi jsou inspirovány určité politiky.
• Pochopit silné a slabé stránky různých strategií.

2. Každá skupina si může vybrat, zda bude analyzovat případ A, nebo případ B, a vybere si podle toho výtisk s krátkým popisem.

3. Zadejte účastníkům, aby u každé politiky analyzovali, na jakém chápání udržitelnosti je založena a jakou strategií (tržně-liberální strategie, pragmatická strategie sociálně-ekologické transformace, radikální strategie sociálně-ekologické transformace) je inspirována. Jako pomůcku mohou použít rozdaný materiál a v případě zájmu provést další průzkum politik na internetu.

4. Poté požádejte jednu skupinu, která analyzovala případ A, a jednu skupinu, která analyzovala případ B, aby představily, co zjistily. Použijte doplňující informace (oddíl debriefing a hodnocení) a doplňte zásadní body, pokud chybí. 

Případ A) V oblasti průmyslu existují různé přístupy ke snižování emisí skleníkových plynů. Diskutujte se skupinou o tom, jaké chápání udržitelnosti a jaká strategie udržitelného hospodaření jsou základem těchto přístupů: 

● Obchodování s emisemiV rámci systémů obchodování s emisemi je stanoven strop pro množství skleníkových plynů, které lze vypustit. Společnosti dostávají nebo kupují emisní povolenky, které jim umožňují vypouštět určité množství skleníkových plynů. Pokud společnost sníží emise, může prodat povolenky, které již nepotřebuje.  

● Zdanění emisíJednotlivé vlády nebo Evropská unie mohou zdanit činnosti náročné na emise uhlíku. Místo obchodování s emisemi by mohly každoročně zvyšovat daň z emisí skleníkových plynů z průmyslu, aby se náklady na vypouštění skleníkových plynů neustále zvyšovaly. 

● Stanovení cílů pro snižování emisí v průmyslových odvětvíchJednotlivé vlády nebo Evropská unie mohou také stanovit absolutní cíle snížení emisí pro různá průmyslová odvětví, a tím stanovit povinné snižování emisí.  

Případ B) Za účelem ochrany klimatu a biologické rozmanitosti obecně se navrhují různé přístupy. Diskutujte se svou skupinou o tom, jaké chápání udržitelnosti a jaká strategie udržitelného hospodaření jsou základem těchto přístupů:

● REDD+Program OSN REDD+ zaměřený na “snižování emisí z odlesňování a znehodnocování lesů” v rozvojových zemích vytváří finanční hodnotu uhlíku uloženého v lesích prodejem jednotek snížení emisí. Tyto jednotky představují jednu tunu emisí CO2, kterým se zabrání tím, že se lesy nebudou kácet.

● Chráněné oblasti Na celém světě tvoří 11,9 % veškeré suchozemské půdy chráněná území, z nichž polovina je výslovně určena k ochraně biologické rozmanitosti. Definice chráněné oblasti zní: Chráněná oblast je jasně vymezený geografický prostor, který je uznán, vyhrazen a spravován právními nebo jinými účinnými prostředky s cílem dosáhnout dlouhodobé ochrany přírody a s ní spojených ekosystémových služeb a kulturních hodnot”.

Zdanění emisí skleníkových plynů může být součástí všech tří strategií.  Zatímco libertariáni jako Hayek by zavedení takových daní nenavrhovali, pro neoklasické ekonomy mohou být tyto daně prostředkem vedoucím ke “správným cenám”. Zastánci obou strategií sociálně-ekologické transformace by argumentovali tím, že vedle zdražení činností náročných na emise lze peníze z daní využít k podpoře ekologických inovací (především v pragmatickém pojetí) a k řešení problémů nerovnosti prostřednictvím přerozdělování (především v radikálním pojetí). Namísto zdražování znečišťování životního prostředí lze také jednoduše zakázat zhoršování životního prostředí. Příkladem může být zákaz používání freonů v chladničkách, které do té doby poškozovaly ozónovou vrstvu. Zákaz neudržitelně vysokých emisí skleníkových plynů nepovažují tržní liberálové za možný, protože by tím narušili volný trh. 

Zastánci sociálně-ekologické transformace naopak považují regulační zásahy za nezbytné pro udržení stabilního klimatu, a tím i pro ochranu životního prostředí a společnosti, v níž je ekonomika zakotvena. Zatímco koncept slabé udržitelnosti upřednostňuje tržní nástroje a korekci cen, koncept silné udržitelnosti v mnoha případech vyžaduje přísné regulační zásahy za účelem ochrany nenahraditelných ekosystémů, což odráží princip nesouměřitelnosti.

Zpětná vazba klimatu a biologické rozmanitosti: 

REDD+ vychází z koncepce slabé udržitelnosti, neboť výslovně předpokládá, že přírodě lze přisoudit objektivní a vyčíslitelnou hodnotu. Prostřednictvím cenového mechanismu v systému REDD+ zdravé a neporušené lesy konkurují jiným, destruktivním způsobům využívání půdy. To znamená, že aby mechanismus účinně chránil lesy, musí být tyto lesy oceněny vyšší cenou než potenciálně odlišná využití. Vzhledem k tomu, že ocenění podléhá větším makroekonomickým vlivům a trendům na kapitálových trzích, může mechanismus oceňování při změně ekonomických podmínek selhat. Zastánci silné udržitelnosti kritizují, že průměrný časový horizont projektů REDD+ je 20 let, zatímco emise uhlíku ze spalování fosilních paliv zůstávají v atmosféře několik tisíc let. 

Navíc v rámci programů REDD+ mohou být pralesy vykáceny a nahrazeny průmyslovými plantážemi stromů. V konceptu slabé udržitelnosti to není problém, pokud hodnota (v tomto případě ukládání uhlíku) zůstává stejná. V pojetí silné udržitelnosti by komplexní ekosystémy neměly být nahrazovány průmyslovými plantážemi stromů: i když kapacita ukládání uhlíku může zůstat stejná, biodiverzita a ekosystém jako takový by se ztratily.  

Tržní liberálové programy, jako je REDD+, vítají, protože považují tržní řešení za nejúčinnější. Stejně jako mnozí pragmatičtí zastánci sociálně-ekologické transformace jako levné možnosti “snížení” emisí. Radikální zastánci sociálně-ekologické transformace však programy REDD+ kritizují, neboť umožňují zemím globálního Severu a “jejich” společnostem platit za “právo znečišťovat”, a tím udržovat současnou úroveň výroby a znečištění, místo aby skutečně plnily emisní 
Tržní liberálové programy jako REDD+ vítají, protože považují tržní řešení za nejúčinnější. Stejně jako mnozí pragmatičtí zastánci sociálně-ekologické transformace je považují za levné možnosti “snížení” emisí. Radikální zastánci sociálně-ekologické transformace však programy REDD+ kritizují, protože umožňují zemím globálního Severu a “jejich” společnostem platit za “právo znečišťovat”, a tím udržovat současnou úroveň výroby a znečištění, místo aby skutečně plnily cíle snižování emisí. Komodifikace ukládání emisí jim umožňuje spotřebovávat více energie z fosilních paliv, aniž by se skutečně zvýšila sekvestrace uhlíku, protože lesy se ani nevysazují, ale pouze nekácí. Kromě toho kritizují REDD+ jako koloniální mechanismus, který uzavírá půdu a nutí domorodé národy a obyvatele lesů vzdát se kontroly nad svou půdou, zdroji a tradicemi. Silná udržitelnost vyžaduje ochranu oblastí. V chápání silné udržitelnosti jsou určité ekosystémy nenahraditelné, a proto musí být zachovány, např. zákazem, aby se lesy mohly kácet. To lze chápat jako uplatnění principu předběžné opatrnosti, který spočívá v zamezení rizika nevratných a nebezpečných škod. Tržní liberálové by byli obecně proti zákazu hospodářských činností, jako je těžba dřeva, protože považují za efektivnější nechat cenové signály diktovat, co se má dít. Jediné regulační zásahy, které navrhují vytvořit a zajistit, jsou režim vlastnictví a trhy. Pragmatičtí i radikální zastánci sociálně-ekologické transformace by podpořili zřízení chráněných území, v nichž by byly určité hospodářské činnosti zakázány.