Termín udržitelnost původně pochází z lesnictví; člověk by měl pokácet jen tolik stromů, kolik jich znovu vyroste v nových výsadbách, a udržet tak populaci stromů a výnosy na stejné úrovni. Koncepty slabé a silné udržitelnosti poskytují různé odpovědi na otázku, co znamená udržovat udržitelný stav.
Slabá udržitelnost se uplatňuje v ekonomii životního prostředí a je založena na principu zaměnitelnosti: přírodní kapitál (přírodní zdroje) lze nahradit fyzickým kapitálem (např. stroje nebo materiální infrastruktura) a lidským kapitálem (např. znalosti). Tyto tři oblasti – životní prostředí, společnost a ekonomika – existují odděleně a vzájemně se ovlivňují prostřednictvím výměny zdrojů. Fyzický kapitál je označován ekonomickou sférou, lidský kapitál sociální sférou a přírodní kapitál ekologickou sférou. Udržitelnost znamená udržovat celkovou hodnotu zásoby kapitálu (součet všech tří druhů kapitálu) na stejné úrovni a pokud možno ji zvyšovat. Podle tohoto principu zaměnitelnosti jsou přírodní, fyzický a lidský kapitál srovnatelné a vzájemně zastupitelné, tj. zaměnitelné, a to prostřednictvím jednoho měřítka: peněz. K provedení této směny jsou zapotřebí srovnávací metody, například analýza nákladů a přínosů.
Lze vytvořit trhy, na nichž se s těmito třemi formami kapitálu obchoduje. To vede ke komodifikaci, což znamená, že volné statky, jako je vzduch a voda, které jsou základem života, se mění na zboží, s nímž lze obchodovat jako s jakýmkoli jiným zbožím. Proto se nepovažuje za problematické, jestliže se dnes přírodní kapitál zmenšuje, protože se regiony mění v pouště, pokud se zároveň zvyšuje fyzický kapitál, například výstavbou silnic. Z hlediska směnitelnosti lze škody na životním prostředí finančně kompenzovat. Ti, kdo létají, mohou vložit kompenzační platbu do projektů zalesňování, které “kompenzují” způsobené emise.
Klíčovým pojmem spojeným se slabou udržitelností je optimalizace – neoklasický koncept nejlepší možné alokace omezených zdrojů. Aby bylo možné zdroje optimálně alokovat, je třeba vzít v úvahu a spočítat vnější vlivy, tzv. externality. Externality jsou způsobeny aktéry, aniž by tito nesli výsledné náklady. Například když podnik vypouští z komína znečištěné ovzduší, aniž by instaloval filtry nebo platil kompenzace těm, kteří jsou negativně ovlivněni. Pokud nejsou externality zahrnuty do ceny, optimální tržní výsledek neodpovídá optimálnímu společenskému výsledku, což vede k selhání trhu v důsledku falešných cenových signálů. Internalizace vnějších vlivů, například peněžní kompenzace za škody na životním prostředí, je proto ústředním nástrojem hospodářské politiky v konceptu slabé udržitelnosti: Prostřednictvím “správných cen” jsou environmentální zátěže, které byly doposud externalizovány, internalizovány, tj. zahrnuty do cen. Příkladem jsou poplatky nebo daně za znečištěnou vodu nebo ovzduší a obchodování s emisními povolenkami. Slabá udržitelnost se řídí zásadou “znečišťovatel platí”: kdo vytváří ekologické a sociální náklady, měl by je také nést. Jaká by však měla být “správná” cena za vyhynutí druhu nebo degradaci ekosystémů, není tak jednoznačné.
Silná udržitelnost je jádrem debat v ekologické ekonomii a přesahuje diskusi o optimálním rozdělení zdrojů. Silná udržitelnost je založena na principu zakotvenosti, nikoliv zaměnitelnosti: ekonomika je subsystém, který je zakotven ve společnosti a biofyzikální sféře. Silná udržitelnost předpokládá, že hospodářský a společenský život je založen na nenahraditelných, vzájemně provázaných ekosystémech, které je třeba zachovat. Ekonomické aktivity jsou konfrontovány s ekologickými limity. Nahraditelnost přírody jinými druhy kapitálu je omezená. Namísto myšlenky optimalizace vyžaduje silná udržitelnost holistický a systémový pohled na sociálně-ekologické systémy a rozumné zvažování mezi alternativami. Z tohoto hlediska jsou tři oblasti – životní prostředí, sociální záležitosti a hospodářství – v mnoha ohledech nesouměřitelné, což znamená nesrovnatelné s mírou, a tudíž vzájemně nezaměnitelné. Například kompenzační platby za lety nemohou nikdy kompenzovat emise z letů, protože oba systémy, ekologický a hospodářský, nelze vzájemně kompenzovat. Jakmile jsou emise vypuštěny, rozvíjejí biofyzikální účinky, jako je skleníkový efekt, které nelze nikdy zvrátit jedna ku jedné vzhledem k jejich složitosti. I když se jako kompenzace vysadí stromy, neváží CO2 tak dlouho, jako je životnost emitovaného C02 v atmosféře – několik tisíc let.
V pojetí silné udržitelnosti není příroda zásobou zdrojů (kapitálu), ale komplexním ekosystémem, který poskytuje lidstvu životně důležité funkce. Příroda má vnitřní hodnotu, protože mezi vyrobeným kapitálem a přírodou existují kvalitativní rozdíly: první z nich je reprodukovatelný (např. lze stavět nové mosty), zničení přírody je často nevratné. ‘Z ryb v akváriu lze vyrobit rybí polévku, ale z rybí polévky nelze vyrobit ryby pro akvárium’.
Silná udržitelnost je založena na principu předběžné opatrnosti: je třeba zabránit případnému poškození nebo znečištění životního prostředí, které by se mohlo stát pro člověka nebezpečným, nebo je omezit, i když není stoprocentně jisté, že k němu dojde. V situacích nejistoty je proto nutné přijmout opatření na ochranu životního prostředí ze strany vlády, aby se předešlo možným katastrofálním škodám. Proto je nezodpovědné předkládat neúplné znalosti jako ospravedlnění nečinnosti v případě, že existuje riziko nevratných a nebezpečných škod. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) zavedla kromě jiných dohod a předpisů zásadu předběžné opatrnosti pro ochranu životního prostředí na mezinárodní úrovni. Zásada předběžné opatrnosti odůvodňuje tvrzení, že udržitelná hospodářská opatření by měla vycházet z výsledků výzkumu klimatu.
| Slabá udržitelnost | Silní udržitelnost | |
| Význam pojmu udržitelnost | Udržení nebo zvýšení celkové hodnoty zásoby kapitálu | Udržení nenahraditelných “zásob” kritických přírodních zdrojů a ekosystémů |
| Klíčová myšlenka | Zaměnitelnost přírodního kapitálu a jiných druhů kapitálu (stroje, lidský kapitál, peníze) | Zastupitelnost přírody s jinými druhy kapitálu je omezená |
| Klíčové pojmy | Optimalizace (nejlepší možná alokace omezených zdrojů) Internalizace vnějších vlivů (princip “znečišťovatel platí”) | Nesouměřitelnost (nesrovnatelnost s měřítkem, např. penězi); Zvažování mezi alternativamiPrincip předběžné opatrnosti |
| Grafické znázornění |  |  |
| Důsledky | Peněžní náhrada za škody na životním prostředí (kompenzační platby) | Lidská činnost může mít nevratné důsledky |
| Ekonomické disciplíny | Ekonomika životního prostředí, ekonomie zdroj | Ekologická ekonomie |
Tabulka 1 Srovnání slabé a silné udržitelnosti13
