Od 70. let 20. století vědci varují před rostoucími ekologickými problémy způsobenými průmyslovou výrobou orientovanou na růst a západním způsobem života. Mezitím jsme se ocitli uprostřed několika ekologických krizí, především krize klimatické. Energetické systémy, dopravní infrastruktura a průmyslové zemědělství založené na fosilních palivech vypouštějí skleníkové plyny, které brání slunečnímu teplu unikat ze zemské atmosféry. Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře je dnes nejvyšší za posledních 800 000 let. V důsledku toho se průměrná globální teplota od předindustriální éry zvýšila o více než jeden stupeň Celsia. Tím se také radikálně mění koloběh vody, protože zemská atmosféra rychleji pohlcuje vodu. Srážky jsou nepravidelnější a intenzivnější. Výsledkem jsou extrémy počasí, jako jsou povodně, dlouhá období sucha, sněhový chaos, lesní požáry a hurikány.
Změna klimatu je obzvláště nebezpečná, protože zemské systémy nefungují lineárně. Při překročení tzv. bodů zvratu dochází k nepředvídatelným a někdy vzájemně se posilujícím změnám. Tyto body zvratu nelze přesně určit a jejich překročení je obvykle nevratné. Jedním ze zlomových bodů je tání ledu v Arktidě. Globální oteplování vede k tání věčně zmrzlé půdy v Arktidě, což umožňuje rozklad bakterií, které uvolňují metan, jenž dále urychluje oteplování. Tání arktického ledu navíc může vést k radikálním obdobím horka a chladu, protože ovlivňuje Golfský proud. Neobvyklá období horka nebo chladu mohou způsobit neúrodu a snížit výnosy potravin. Horko a sucho také podporují lesní požáry, které následně vedou ke ztrátě lesů, jež ukládají CO2. Zemský systém a klima jsou složité – nelze je zcela regulovat.
Zároveň se alarmujícím tempem snižuje biologická rozmanitost. Již dnes je zde přibližně o 20 % méně druhů než na počátku 20. století. A celosvětově hrozí vyhynutí jedné osmině našich živočišných a rostlinných druhů. Zejména průmyslové zemědělství přispívá k vymírání druhů nebývalou měrou, a to odlesňováním a používáním pesticidů a strojů. Kromě toho způsobuje vážné problémy rostoucí koncentrace znečištění ovzduší průmyslovými a automobilovými výfukovými plyny, pevnými částicemi a vytápěním a vařením na dřevě nebo uhlí. Vedle zrychlující se změny klimatu vede znečištění ovzduší ke vzniku srdečních onemocnění, mrtvice, plicních chorob a rakoviny. Znečištění ovzduší, vody a půdy je příčinou devíti milionů úmrtí na celém světě, což je třikrát více než AIDS, tuberkulóza a malárie dohromady.
Aby se zabránilo další eskalaci klimatické krize, dohodly se členské státy OSN, že udrží nárůst průměrné globální teploty “výrazně pod 2 stupni Celsia” ve srovnání s předindustriální érou, přičemž cílem je 1,5 stupně. Aby se globální oteplování omezilo na dva stupně, musí se emise skleníkových plynů do roku 2050 snížit o 40 až 70 procent oproti roku 2010 a do roku 2100 musí být nulové. Pokud se tento trend nepodaří zvrátit, stanou se velké části Země do konce tohoto století pro člověka neobyvatelné. Přírodní katastrofy zasahují chudší země a marginalizované skupiny obyvatelstva více. Zatímco Nizozemsko je před stoupající hladinou moří chráněno nákladnými přehradami, Bangladéš srovnatelnou ochranu nemá. Extrémní klimatické situace jsou doprovázeny velkými přesuny letadel. Podle Světové banky by do roku 2050 mohlo být v důsledku klimatických změn nuceno uprchnout více než 140 milionů lidí. Nicméně důsledky klimatických krizí stále nejsou uznány pro udělení azylu.
Historicky jsou za většinu emisí, a tedy i za překračování planetárních hranic, zodpovědné raně industrializované a dnes bohaté země Evropy a Severní Ameriky. Podíváme-li se na emise na obyvatele, je to stejně jako dříve hrstka bohatých, kteří planetu zatěžují. Zatímco nejchudší polovina světové populace vypouští jen asi 10 % celkových globálních emisí, 10 % nejbohatších je zodpovědných za přibližně 50 %.4 Ulrich Brand a Markus Wissen hovoří o “imperiálním způsobu života” v Evropě a USA, tedy o neudržitelném životním stylu na úkor ostatních. Je založen na globální nerovnosti a vykořisťování. Ze současného modelu výroby a spotřeby Západu těží především ropné a automobilové společnosti a spotřebitelé v bohatých zemích. Obyvatelé Evropy mají přístup k surovinám a spotřebnímu zboží z jiných částí světa za nízkou cenu. V zájmu respektování planetárních hranic je třeba omezit spotřebu zdrojů, což prohloubí konflikty v oblasti rozdělování. Donedávna byly náklady přenášeny především na budoucí generace a země globálního Jihu. To druhé je však stále obtížnější, protože nadvláda Západu se oslabuje.
