Západní model civilizace je založen na růstu. Historicky byl hospodářský růst základem pro předcházení konfliktům v oblasti rozdělování tím, že se zvětšoval “koláč”, jinými slovy prosazoval hospodářský růst jako metodu dosažení prosperity, nikoliv přerozdělování. Byl to demokratický kompromis, který zajistil sociální smír v době kapitalismu blahobytu v Severní Americe a západní Evropě. V současné době je světová ekonomika téměř pětkrát větší než před půl stoletím. Pokud by růst pokračoval tímto tempem, byla by ekonomika v roce 21006 osmdesátkrát větší.
Také koncept zelené ekonomiky zůstává pevně zavázán k růstu. Cílem zeleného růstu je spojit zvyšování produkce a příjmů se snižováním náročnosti na zdroje. Usiluje o změnu výrobních vzorců, aniž by zpochybňovala základní logiku ekonomického systému zaměřenou na expanzi, aby zůstal nedotčen stávající způsob života. Teorie zelené ekonomiky předpokládají, že přírodní zdroje (přírodní kapitál) a vyrobené statky (fyzický kapitál) lze nahradit. Vycházejí z toho, že technologický pokrok a zvýšená produktivita mohou zvýšit životní úroveň již dnes a díky zvýšenému bohatství lze později obnovit ztracenou kvalitu životního prostředí prostřednictvím “zelených” investic. Ničení životního prostředí je považováno za vratné. Hospodářský růst podle teorií zeleného růstu může a měl by být oddělen od spotřeby materiálů a emisí zvyšováním efektivity. Snížení materiálové nebo emisní náročnosti na jednotku (např. méně emisí na jedno vyrobené vozidlo) se přitom nazývá relativní oddělení (relative decoupling). Pro splnění dvoustupňového cíle by však bylo nutné absolutní oddělení (absolute decoupling), kdy by emise a spotřeba materiálů klesaly v absolutním vyjádření navzdory pokračujícímu hospodářskému růstu. Absolutního oddělení bylo zatím dosaženo pouze ve vybraných obdobích a v jednotlivých zemích, většinou proto, že tyto země (jako Dánsko) zadaly své výrobní procesy náročné na zdroje jiným zemím (např. Číně). V celosvětovém měřítku k absolutnímu oddělení nedošlo. Technologické požadavky na absolutní oddělení by byly obrovské. Kromě toho je potenciál úspor plynoucí ze zvýšení účinnosti ve většině případů realizován pouze částečně, protože snížení spotřeby v jedné oblasti vede ke zvýšení spotřeby v jiných oblastech. Tomu se říká efekt zpětného odrazu (rebound effect). Výrobky mohou být díky technologickému pokroku levnější, což zase vytváří větší kupní sílu pro další spotřebu. Například pokud automobily spotřebovávají méně paliva, lidé ušetří peníze za tankování, které mohou utratit za jízdu na delší vzdálenosti nebo za létání.
 Obrázek 1 Roční intenzita emisí oxidu uhličitého, 1965-20157 |  Obrázek 2 Roční emise oxidu uhličitého podle světových regionů, 1965-20158 |
Dva výše uvedené údaje ukazují intenzitu emisí oxidu uhličitého na dolar a absolutní emise oxidu uhličitého. Klesající intenzita emisí (obrázek 1) znázorňuje relativní oddělování emisí, ke kterému dochází v posledních desetiletích, zejména v zemích s nízkými příjmy. V celosvětovém měřítku byl relativní oddělení malé. Navzdory tomuto trendu je svět daleko od absolutního snížení emisí. Druhý obrázek ukazuje, že k absolutnímu oddělení nedošlo – emise stále rostou spolu s hospodářským růstem.
Empiricky nelze identifikovat žádný trend směrem k udržitelnosti. Naopak, celosvětová poptávka po energii vzrostla od roku 2000 do roku 2017 o více než 40 %. Osmdesát jedna procent této poptávky je stále uspokojováno pomocí fosilních paliv. Odvětví fosilních paliv nadále dominuje globální ekonomice; osm z deseti největších světových společností v roce 2018 pocházelo z ropného, automobilového a energetického sektoru. Spolu s podobně smýšlejícími politiky, odbory a médii tvoří tyto společnosti vlivný blok fosilní energetiky, který hájí status quo. Uhelný, ropný a automobilový průmysl zatím úspěšně brání své vlastnictví (fosilních zdrojů) a své trhy (pro motorizovanou osobní dopravu a “levnou” energii). Bez řešení mocenských otázek bude boj s klimatickou krizí obtížný. Přestože se skutečnost, že svět, jak ho známe, je ohrožen, rozšířila do mainstreamových médií a díky hnutím, jako jsou Fridays for Future, se dostala do politické agendy, ambiciózní opatření v oblasti klimatu stále chybí. Nacházíme se v situaci, kterou Tim Jackson nazývá “dilema růstu”; zdá se, že vzdát se růstu naší ekonomiky povede k hospodářskému a sociálnímu kolapsu, zatímco další snaha o růst hrozí zničením globálních ekosystémů, které tvoří samotný základ naší existence.9 Je zřejmé, že na hospodářský růst se již nemůžeme spoléhat. Obvyklý postup již nepřipadá v úvahu. Je nezbytný jiný způsob výroby, spotřeby a života. Jak by však mohl vypadat?
