HISTORICKÉ POZADÍ A KONFORMACE NEOKLASICKÉ ŠKOLY
V první polovině 19. století došlo k ostré konfrontaci mezi průmyslovou buržoazií a starou pozemkovou aristokracií. Politická diskuse byla poznamenána konfrontací mezi protekcionisty a svobodnými obchodníky, mezi venkovem a průmyslem, tedy šarvátkami typickými pro období konsolidace kapitalismu. Postupně se spolu s rozvojem kapitalismu osa konfliktu mezi třídami dále posouvala, až nabyla podoby stále otevřenějšího konfliktu, jehož jedním z protagonistů je dělnická třída.
Ve svých počátcích našla konformace továrního systému téměř nevyčerpatelné ložisko rolníků, nevolníků a vazalů vyhnaných z jejich půdy a zbídačených řemeslníků, kteří poháněli “ložiska” eminentně slabého a nesourodého proletariátu. Takzvaná “původní akumulace”, výchozí bod kapitalistického režimu, se vyznačovala neomezeným vykořisťováním nových námezdních dělníků, jejichž sdružování bylo zakázáno a jejich nároky byly pronásledovány a trestány. Teprve ve třetím desetiletí 19. století zahájila dělnická třída hnutí odporu.
Je pravděpodobné, že ekonomické teorie byly nuceny doprovázet tento cyklus změny systému. V oblasti ekonomického myšlení totiž toto období začalo vzrušenými spory mezi zastánci a odpůrci ricardiánského systému, který se upevnil jako hegemonní ortodoxie.
V průběhu druhé poloviny 19. století, od roku 1850 do roku 1870, se zdálo, že se politická ekonomie stabilizuje, utváří se ortodoxie s ricardiánskými kořeny a dominantní postavou je John Stuart Mill, Ricardův žák. Pod povrchem širokého konsenzu se však vyvíjely dva nové teoretické systémy, které měly poznamenat teoretický terén během 20. století: marginalistický systém a marxistický systém (paralelismus představený již v první části Marxe). Marginalismus se stal novou ortodoxií, která věnovala mnoho úsilí, zejména v době své konsolidace, konfrontaci s Marxovými myšlenkami.
Tato počáteční etapa byla pro marginalismus skutečně revoluční, neboť jeho propagátoři si kladli za cíl svrhnout a vytlačit tehdejší ortodoxii, tj. klasickou školu “ricardo-millovské linie”. S odstupem několika let byly vydány tři zakládající práce, které daly podobu marginalistickému hnutí. Těmito knihami jsou Teorie politické ekonomie od Brita Williama Jevonse (1871), Principy politické ekonomie od Rakušana Carla Mengera (1871) a Prvky čisté politické ekonomie od Francouze Leona Walrase (1874).
Myšlenky “okrajových ekonomů” postupně vytvořily ucelenou teorii, která byla nazvána neoklasickou ekonomií. Triumf tohoto hnutí však nebyl dosažen třemi zakladateli, ale přišel rukou Alfreda Marshalla. V roce 1890 Marshall vydává své Principy ekonomie, v nichž dává vyzrálejší a úplnější výraz přínosu marginalismu; této vyzrálosti však bylo dosaženo za cenu vyhlazení některých “hrubých míst” a oslabení – v některých případech dokonce úplného vymizení – polemických argumentů tří předchůdců marginalistů. Marshall navrhl jakousi syntézu mezi marginalisty a klasiky a stal se tak tvůrcem neoklasické myšlenkové školy. Marshall tvrdil, že myšlenky marginálních ekonomů jsou pouze evolucí klasických ekonomů a v tomto smyslu jsou neoklasickými ekonomy.
OD TEORIE PRACOVNÍ HODNOTY K TEORII UŽITKU
V naší diskusi o struktuře klasické teorie jsme zjistili, že jádro této teorie vychází z teorie hodnoty založené na pracovní době, nebo jinými slovy z teorie pracovní hodnoty, která vysvětlovala směnnou hodnotu (cenu) zboží. Abychom pochopili, co vedlo k nahrazení této teorie neoklasickou teorií založenou na užitku, musíme mít na paměti intelektuální atmosféru, která se vytvořila v polovině devatenáctého století. V tomto období rostly obavy z pracovní teorie hodnoty, neboť vyvolávala nespokojenost establishmentu, který se domníval, že tato teorie přináší společensky nebezpečné závěry, a nacházela silnou podporu u řady socialistů a obecně prodělnických ekonomů. Podíváme-li se zpět, můžeme pochopit, že samotným cílem nové neoklasické teorie užitku (ať už deklarovaným či nikoli) bylo odložit klasický přístup kvůli jeho znepokojivým politickým důsledkům plynoucím z pracovní teorie hodnoty a jejího spojení s marxismem a socialismem. Myšlenka, že hodnota zboží je určena jeho pracovním obsahem, byla pro systém, který procházel strukturální transformací, příliš náročná.
Kolem roku 1870 měla klasická teorie hodnoty, přísně vzato, dvě různé verze: určení hodnoty množstvím práce (Ricardo) a rozšířenější určení hodnoty výrobními náklady (Mill). Osa marginalistické analýzy, která stojí přímo proti teorii výrobní hodnoty, spočívá ve studiu určení hodnoty výhradně v okamžiku směny. Následný ideologický a teoretický spor, který vykrystalizoval díky marginalismu, ovlivnil teoretické úvahy o práci. Marginalisté tvrdili, že hodnota zboží je naopak určována jeho užitkem, což je pojem, který se vztahuje k uspokojení jednotlivce plynoucímu ze spotřeby zboží nebo využití služby.
To, co tedy “dává hodnotu” předmětům, je způsob, jakým lidé “oceňují” zboží jako předměty určené ke spotřebě, schopné uspokojit jejich vkus a potřeby. Vzniká tak podstatný rozdíl, původem, oproti klasickému systému, kde se předpokládalo, že zboží přichází do směnného procesu s “hodnotou” určenou podmínkami výroby (buď množstvím práce, nebo výrobními náklady). Nahrazením ústředního postavení hodnoty, aby se z ní stala užitná hodnota, se ztratilo ústřední postavení práce v ekonomickém diskurzu a teoretická analýza mohla ignorovat problém, který vznikl při uvažování o rozdělování (mzdy/zisku) přebytku na způsob klasiků.
Hlavním přínosem marginalistů a důvodem, který jim dal toto jméno, byl koncept mezního užitku, na němž se utvářela definice poptávkové křivky a který zůstává až do dnešních dnů základem mikroekonomické linie. Pro marginalisty závisí poptávka na mezním užitku, tj. užitku plynoucím ze spotřeby dodatečné jednotky daného zboží. Tvrdili, že s rostoucí spotřebou zboží se postupně snižuje uspokojení, které spotřebitel získává ze spotřeby po sobě jdoucích jednotek daného zboží. V důsledku toho bude spotřebitel ochoten zaplatit nižší cenu za vyšší množství téhož zboží. Můžeme tedy sestrojit typickou křivku poptávky, tj. graf mezi cenami a množstvími, se záporným sklonem právě proto, že odráží zákon “klesajícího mezního užitku”. Hodnota tedy pochází výhradně z mezního užitku, který je “mírou” potěšení, jež poskytuje jeho spotřeba, potěšení, které se snižuje, když se zvyšuje spotřebovávané množství. Dalším krokem je agregace těchto individuálních poptávkových křivek, aby se dospělo ke křivce tržní poptávky.
Marginalistická teorie hodnoty měla být doplněna marginalistickou teorií rozdělování, tj. souborem zákonů, kterými se řídí určování mezd, zisků a renty. Pravdou je, že první tři marginalisté nedokázali dosáhnout shody na těchto nových zákonech, na rozdíl od jednomyslnosti dosažené u teorie mezního užitku. Právě v tomto méně úplném úseku marginalistické teorie přichází na pomoc Marshall, aby nám nabídl svou teorii hodnoty (bližší klasické škole), jak uvidíme dále.
Marshallova teorie hodnoty
Když jsme zkoumali původní “revoluční” proklamace prvních tří marginalistů (Jevonse, Mengera a Walrase), reprodukovali jsme některé myšlenky, kterými napadli Ricardovu a Millovu školu. Jak jsme zmínili v úvodu, pro Marshalla jsou marginalisté a klasikové dvě dílčí a neúplné verze téže teorie hodnoty. Marshallovým cílem tedy bylo smířit klasickou školu s novou teorií mezního užitku. Pro Marshalla se hlavní přínos marginalistů omezuje pouze na studium základu sestupné křivky poptávky založené na teorii mezního užitku. Princip mezního užitku však podle něj nelze brát jako hodnotový zákon.
Místo toho Marshall v návaznosti na klasickou linii tvrdí, že pro rozhodnutí o množství, které má být vyrobeno a uvedeno na trh, výrobci nedělají nic jiného, než že odhadují svůj zisk vypočtený jako rozdíl mezi cenou poptávky (kolik by dostali zaplaceno) a nákladovou cenou, přičemž do této ceny zahrnují mzdy a zisk.
Princip výrobních nákladů a princip konečného užitku jsou nepochybně součástmi obecného zákona nabídky a poptávky; každý z nich lze přirovnat k ostří nůžek. (Marshall [1890] 1948a: 682).
V návaznosti na tuto linii pak Marshall stál před otázkou určení “nákladů nákladů”, neboli jinými slovy skutečných nákladů výroby. Zde se skrývá nejhlubší obsah Marshallovy teorie hodnoty: za cenami všech statků se skrývají dva původní typy “obětí”, které musí lidé podstoupit, aby je vyrobili, a to oběť práce a oběť čekání. Myšlenka, že práce je zdrojem hodnoty, má, jak jsme viděli, klasické předky, i když zde není kladen důraz na práci jako “náklad” způsobený fyzickým vyčerpáním nebo výdejem energie, ale na “psychologickou” oběť, kterou znamená pracovat. Přesněji řečeno, mzda již není teoreticky chápána jako náklady na reprodukci pracovníků – což je zjevně klasická myšlenka -, ale spíše jako “disutility”, kterou pracovník trpí tím, že nabízí své pracovní služby. Spolu s obětí dělníka přichází i oběť kapitalisty. “Čekání”, které má naznačit, že když kapitalista alokuje své bohatství na výrobu, a nikoli na spotřebu, zažívá utrpení, a proto si zaslouží odměnu (úrokovou míru). Na zisk se pak pohlíží jako na nevýkonnost podnikatele, který tím, že se zdrží spotřeby, dokáže ušetřit zdroje, aby je mohl investovat, a zisk je kompenzací za tuto oběť.
Podle Marshalla jsou tedy “úsilí” práce a “oběť” čekání prvky, které v konečném důsledku poskytují hodnotu a cenu předmětům. Jsou-li náklady vyjádřeny jako nevýhoda, pak je lze vyvážit užitkem poptávky. V důsledku toho byla poprvé podána adekvátní interpretace rovnovážné ceny prostřednictvím sil poptávky a nabídky, neboť obě tyto síly lze hodnotit prostřednictvím užitku (kladného nebo záporného). Tuto scenérii lze ilustrovat grafem, který vymyslel Marshall a který se stane další z jeho obchodních značek: “kříž” nabídky a poptávky, který představuje nabídkovou cenu (rostoucí) a poptávkovou cenu (klesající) ke každému množství, jako jsou ty, které se objevují v grafu č. 1.
GRAF 1. MARSHALLOVO GRAFICKÉ ZNÁZORNĚNÍ KŘIVEK NABÍDKY A POPTÁVKY
Pro Marshalla byla cena všech výrobků a všech faktorů (mzdy/kapitálu) taková, že příslušné trhy vždy směřovaly k rovnovážné poloze. Nyní se v rovnováze nabídka rovná poptávce, což znamená, že na trh lze umístit celou masu nabízených výrobků a všech faktorů. To zase znamená, že každý, kdo chce prodat své výrobky nebo služby za převládající rovnovážnou cenu, tak může skutečně učinit.
K předpokladům neoklasické teorie patří, že existuje automatická a magnetická tendence, která tlačí systém k rovnováze a nedá pokoj, dokud tohoto stavu nedosáhne. Tato tendence k rovnováze na všech trzích v ekonomice je známá jako Sayův zákon trhů. Jean Baptiste Say (1767-1832) vyslovil myšlenku, která vycházela ze zásady, že všichni jednotlivci jsou zároveň výrobci i spotřebiteli, neboť každý výrobce hodlá přebytek svého výrobku vynaložit na nákup jiných výrobků. Produkce každého výrobce je tedy v podstatě poptávkou po výrobcích jiných výrobců. Sayův zákon se poměrně často objevuje pod heslem “nabídka vytváří vlastní poptávku”. Rovnováha je tedy synonymem plné zaměstnanosti. Tímto způsobem se plná zaměstnanost stává skutečným předpokladem klasické teorie, jak uvidíme dále.
VYTVOŘENÍ TRHU PRÁCE
Je přirozené, že Marshall, který se opíral o teorii výrobních nákladů, byl nucen pokročit ve studiu zákonů rozdělování rozhodněji než první marginalisté, neboť ceny výrobních faktorů se staly ústředním prvkem jeho teorie hodnoty.
Marshallova řešení vycházela z jeho obecné myšlenky, že všechny ceny jsou výsledkem vzájemného působení nabídky a poptávky. Proto Marshall vytváří pro řešení této otázky dva různé trhy, trh práce a trh kapitálu, které fungují podle obrazu a podobnosti trhu jakéhokoli jiného zboží.
Na trhu práce je křivka nabídky práce vzestupná. To odpovídá myšlence, že pracovníci budou nabízet tím více práce, čím vyšší je mzda, protože pro ně práce o hodinu více představuje rostoucí oběť, která je kompenzována pouze výplatou vyšší mzdy. Křivka nabídky se pak setkává s body, kde se mzda rovná mezní “nevýhodnosti” práce. Jinými slovy, křivka nabídky je vyjádřením rozhodnutí pracovníků mezi užitkem, který jim přináší mzda získaná za jejich práci, a užitkem, který jim poskytuje volný čas, jemuž mohou věnovat svůj čas, pokud ho nevěnují práci. Kromě toho křivka nabídky práce ekonomiky jako celku nebude ničím jiným než výsledkem prosté agregace křivek všech pracovníků.
Křivka poptávky po práci podnikatelů má naproti tomu záporný sklon, protože Marshall zde uplatňuje zákon klesajících výnosů na zaměstnávání všech produktivních činitelů stejně. Jeho podstata spočívá v tom, že s rostoucí zaměstnaností je dodatečně vyrobený produkt menší. Poptávka má pak záporný sklon a ukazuje body, kde se mzda rovná produktivitě práce. V rovnovážném stavu se nabídka práce vždy rovná poptávce po práci a společně určují mzdu, pro kterou se rovná jak nevýhoda práce, tak produktivita práce.
Tím, že se na práci pohlíželo jako na čistý statek, který je třeba analyzovat z hlediska tržní rovnováhy jako každý jiný statek, byl pak problém rozdělování formulován jako matematická rovnice a přestal být na “společenské kontingenci”. Tato změna přístupu vedla ke třem novým důležitým hypotézám:
- Práce je zboží a množství, v jakém bude najímána, závisí stejně jako v jiných případech na nabídce a poptávce, která po ní na trhu existuje.
- Trh práce je, nebo by měl být dosažen, v podmínkách dokonalé konkurence.
- Fungování trhu práce za těchto podmínek automaticky vede k plné zaměstnanosti faktoru práce v bodě odpovídajícím mzdě, která vyrovnává nabídku a poptávku po něm.
Podle Marshalla, dokud je systém v rovnováze, bude existovat plná zaměstnanost. Jeho teorie navíc předpokládá, že existuje automatická a magnetická tendence, která systém posouvá a nezastaví se, dokud nedosáhne tohoto rovnovážného stavu. Rovnováha je tedy synonymem plné zaměstnanosti.
NEOKLASICKÉ CHÁPÁNÍ NEZAMĚSTNANOSTI
Za výše uvedených obecných podmínek zaručí dosažení plné zaměstnanosti zcela decentralizovaný rozhodovací proces a institucionální rámec naprosté flexibility, který umožní neomezený růst nebo pokles mezd. A tato situace zůstane neměnná, dokud se nezmění strukturální podmínky ekonomiky, včetně obecné úrovně produktivity. Závěr tohoto druhu měl a má, i na intuitivní úrovni, zřejmé teoretické a normativní důsledky:
- Existence reálné rovnovážné mzdy, nad kterou není možné na mikroekonomické úrovni, aby jednotlivec našel zaměstnání, a na makroekonomické úrovni, aby se zvýšil počet zaměstnaných.
- Pokusy zvýšit poptávku po práci jinými prostředky, které nesnižují mzdy, budou odsouzeny k nezdaru.
- Existence nezaměstnaného obyvatelstva může být pouze důsledkem toho, že pracovníci dobrovolně odmítají být zaměstnáni za nižší mzdy. Nezaměstnanost je vždy dobrovolná, a proto není prostor pro trvalé situace masové nezaměstnanosti.
V návaznosti na Marshallovu teorii je nezaměstnanost v podstatě jevem, který patří na trh práce, protože nezaměstnanost je z definice přebytek nabídky práce, nebo jinými slovy nezaměstnanost je přechodný nerovnovážný stav. Marshallova teorie mezd a nezaměstnanosti však předpovídá, že mzdy klesnou na rovnovážný stav, čímž nezaměstnanost skončí. Z toho vyplývá, že nezaměstnanost může přetrvávat pouze tehdy, pokud existuje nějaká překážka, která brání snižování mezd. Není vůbec překvapivé, že ortodoxie, opírající se o toto vysvětlení, viní z nezaměstnanosti dělnické odbory, které odmítají snížení mezd, a pracovní zákonodárství, které rovněž omezuje snižování mezd. Stručně řečeno, pouze tehdy, když je mzda “rigidní”, tj. když nějaký mimoekonomický faktor brání jejímu volnému snižování, může být nezaměstnanost dlouhodobá.
