2.1 Jak se tradiční režimy sociálního zabezpečení vypořádávají s nerovností

Jednou z odpovědí na snižování nerovností jsou režimy sociálního zabezpečení.⁴¹ Esping-Andersen rozlišuje tři ideální typy režimů blahobytu na globálním Severu: liberální, konzervativní a sociálně demokratický režim blahobytu.⁴² Ty nabízejí různé typy a stupně ochrany před sociálními riziky, neboť zabraňují komodifikaci různých sociálních funkcí, jako je práce, zajištění ve stáří, vzdělávání, bydlení, zdravotnictví a péče. Liší se v tom, do jaké míry jsou některé veřejné služby považovány za sociální práva, a proto by neměly záviset na platební schopnosti. Liberální režim sociálního zabezpečení dominuje v anglosaských zemích, jako jsou USA, Spojené království a Austrálie. Jedná se o režim zaměřený na ty, kteří se o sebe v tržním hospodářství nemohou finančně postarat: Nemocní, lidé se zvláštními potřebami, staří lidé, nezaměstnaní. Výslovně se nejedná o sociální stát pro všechny, ale pouze pro ty, kteří to potřebují. V tržní společnosti jsou lidé odpovědní sami za sebe a jsou placeni podle svého tržního výkonu. Tento “zbytkový” sociální stát se snaží zabránit tomu, aby ti, kteří jsou schopni pracovat, neoprávněně žádali o sociální dávky, což vede k vysokým byrokratickým nákladům a stigmatizaci. Střední vrstvy v těchto zemích se obvykle snaží zůstat na sociálních dávkách nezávislé. Proto vznikají soukromá řešení, jako jsou soukromé školy, soukromé důchody a soukromé zdravotní pojištění pro střední třídu a osoby s vysokými příjmy. Konzervativní režim sociálního zabezpečení dominuje v kontinentální Evropě v zemích, jako je Německo, Rakousko a Francie. Historicky jeho počátky sahají ke kolektivním pojištěním, která vznikala v profesních skupinách, kde se sdílela určitá rizika (např. horníci jsou pravidelnými oběťmi důlních neštěstí, zemědělci jsou oběťmi extrémních povětrnostních jevů). V konzervativních režimech sociálního zabezpečení je přístup k velké části dávek sociálního zabezpečení obvykle vázán na účast na trhu práce nebo na občanství, případně na obojí. Vzniká tak sociální stát, který funguje na principech pojištění: Pojištěné osoby jsou “insidery”, nepojištěné osoby jsou “outsidery”. Mezi posledně jmenované patří migranti a mnoho žen. Sociálnědemokratický režim sociálního zabezpečení dominuje ve Skandinávii (Švédsko, Dánsko, Norsko a Finsko). Zaručuje univerzální sociální práva a usiluje o zajištění dobře rozvinuté veřejné sociální infrastruktury, vzdělávání, zdravotnictví, péče a důstojného kvalitního bydlení pro všechny. To vede k (částečné) dekomodifikaci těchto služeb, tj. školní docházka není zbožím, za které je třeba platit; komunální a sociální bydlení je podporováno z veřejných prostředků. Základními principy tohoto modelu jsou politika plné zaměstnanosti (všichni lidé mají právo na práci) a nárok na přístup ke kvalitním službám a infrastruktuře pro všechny obyvatele (včetně těch s vyššími příjmy).

Následující tabulka shrnuje charakteristiky tří typů sociálních režimů:

Různé režimy sociálního zabezpečení mají různé účinky na nerovnost a související ukazatele společenského blahobytu. Cvičení 2.1 umožňuje účastníkům prozkoumat sociální výkonnost zemí s různými režimy sociálního zabezpečení.