Nerovnost zdrojů lze posuzovat v různých dimenzích: v čase, v různých územních měřítkách (globální, národní, regionální) a napříč sociálními skupinami (tj. rasou, pohlavím, třídou atd.). Začneme historickým vývojem globální nerovnosti.
Historie a přítomnost globální nerovnosti
Globální nerovnost v příjmech a bohatství mezi jednotlivci má dvě složky: nerovnost mezi zeměmi a regiony (například rozdíly v příjmech mezi Indy a Němci) a nerovnost uvnitř zemí (například rozdíly mezi bohatými a chudými Italy).11 Kolem roku 1500 si byly hlavní světové regiony Čína, Indie a Evropa z hlediska materiální produkce na obyvatele skutečně rovny. S nástupem kolonialismu se začala rozvíjet “velká divergence”12 mezi těmito světovými regiony, která určila cestu pro staletí rostoucí globální nerovnosti, od kolonialismu přes imperialismus až po současné rozdělení na globální Sever a globální Jih.13 Od formální dekolonizace se o snížení globální nerovnosti pokoušelo několik rozvojových programů. A skutečně, příjmová nerovnost mezi zeměmi začala v roce 1980 klesat – nicméně vzhledem k tomu, že v letech 1820-1980 nepřetržitě rostla, je nyní pouze tak nízká, jako byla v roce 1900. Nerovnost mezi zeměmi stále tvoří až 80 % globální nerovnosti (v závislosti na zdroji) – tzn. že globální zrod vysvětluje významnější část než třídní rozdíly uvnitř společnosti.14 Kromě toho je dnes nerovnost v rámci jednotlivých zemí na historicky nejvyšší úrovni. Celkově se globální nerovnost zvýšila mezi lety 1820 a 1910 a od té doby se stabilizovala na vysoké úrovni.15
Pohled na poslední desetiletí a bohatství ukazuje podobný obrázek – většina rostoucího bohatství připadla nejbohatším. Od roku 1995 nejchudší polovina populace dohromady zachytila pouze 2 % růstu globálního bohatství, zatímco 1 % nejbohatších zachytilo 38 % celkového růstu bohatství.16
V roce 2021 bude nejchudší polovina světové populace vlastnit pouze 2 % celkového bohatství – což znamená v průměru 2 900 EUR na osobu. Naproti tomu nejbohatších 10 % světové populace vlastní 76 % veškerého bohatství, tedy v průměru 550 900 EUR na osobu. Samotné 1 % nejbohatších vlastní 38 % veškerého bohatství.
Příjmová nerovnost v rámci zemí a regionů
Poté, co jsme se věnovali globální nerovnosti, zaměřme se na nerovnost v rámci jednotlivých zemí a její vývoj. Následující graf ukazuje Giniho koeficient příjmové nerovnosti v zemích OECD.17 Rozložení příjmů v rámci jednotlivých zemí je velmi rozdílné, přičemž země jako Česká republika, Island a Norsko patří k těm nejrovnějším a Velká Británie, Spojené státy a Chile vykazují velmi nerovnoměrné rozložení příjmů.
https://data.oecd.org/inequality/income-inequality.htm
Následující obrázek ukazuje úroveň příjmové nerovnosti v jednotlivých regionech. Nerovnost se výrazně liší mezi nejrovnějším regionem (Evropa) a nejnerovnějším (Blízký východ a severní Afrika, tj. MENA). V Evropě se podíl 10 % nejvyšších příjmů pohybuje kolem 36 %, zatímco v MENA dosahuje 58 %.18
Téměř všude se příjmová nerovnost v posledních desetiletích zvyšovala, avšak různým tempem. To ukazuje, že záleží na národních institucích a politikách. Následující obrázek ukazuje, že v Severní Americe, Rusku, Číně a Indii nerovnost rostla rychle, zatímco v Evropě mírněji. V zemích a regionech s extrémně vysokou nerovností, jako je Brazílie a subsaharská Afrika, zůstala nerovnost relativně stabilní.19
Důležitou příčinou rostoucí příjmové nerovnosti je změněný poměr sil mezi prací a kapitálem v otevřené světové ekonomice. Kapitál je ze své podstaty mobilnější než práce, což omezuje vyjednávací sílu námezdních pracovníků: velká část finančního kapitálu může “migrovat” během zlomku sekundy, zatímco mobilita pracovníků je omezena hranicemi států, ale také sociálními faktory, jako je rodina, přátelé a případně vlastní domov. Od 80. let 20. století byly globální finanční toky a obchod deregulovány, což je změna politiky, která byla často označována jako “Washingtonský konsensus”. Od té doby ztratily mnohé odbory svou moc a podíl mezd, tj. podíl výdělečných příjmů na národním důchodu, ve většině průmyslových zemí klesl, zatímco podíl kapitálových příjmů vzrostl. Ze strachu z lokalizační konkurence klesla celosvětově průměrná zákonná sazba daně z příjmu právnických osob ze 49 % (1985) na 24 % (2018).20
Majetková nerovnost v rámci zemí a regionů
Thomas Piketty, přední ekonom zabývající se nerovností, zdůrazňuje význam bohatství při analýze nerovnosti. Ve své knize Kapitál v jednadvacátém století vysvětluje, že kapitalismus ponechaný sám sobě prohlubuje ekonomickou nerovnost, neboť míra návratnosti kapitálu je obvykle vyšší než míra hospodářského růstu, což vede ke koncentraci bohatství. Na základě analýzy nerovnosti z historického hlediska i v několika zemích dochází k závěru, že v posledních desetiletích se v západních společnostech zvýšila ekonomická nerovnost, což následně zvýšilo sociální a ekonomickou nestabilitu.21
Bohatství je ve většině případů rozdělováno nerovnoměrněji než příjmy. Před první světovou válkou vlastnilo 10 % evropské populace přibližně 90 % bohatství, především půdy a finančních aktiv. Tyto hodnoty klesaly až do 70. let 20. století, aby poté opět vzrostly. Ve Spojených státech, Číně a Rusku byl nárůst majetkové nerovnosti v posledních desetiletích ještě dramatičtější než v Evropě.22
Uhlíková nerovnost
(Nerovnoměrný) růst bohatství a růst materiální životní úrovně v posledních 200 letech šel ruku v ruce s exponenciálně rostoucím využíváním biokapacity a zejména emisí skleníkových plynů.23 Dnes se nacházíme uprostřed klimatické krize způsobené člověkem (koncentrace skleníkových plynů v zemské atmosféře je nejvyšší za posledních 800 000 let) a šestého velkého hromadného vymírání (v příštích několika desetiletích bude vlivem člověka až milion živočišných a rostlinných druhů odsunut na pokraj vyhynutí). Nerovnoměrná odpovědnost za emise uhlíku je důležitou formou nerovnosti zdrojů: čím bohatší je země nebo jednotlivec, tím vyšší je využívání fyzických zdrojů, které vede k emisím uhlíku. Na obrázku je znázorněna kumulativní historická odpovědnost za nadměrné emise uhlíku podle světových regionů (tj. součet emisí nad stejným množstvím na obyvatele)). Na 92 % se podílejí země globálního Severu s vysokými příjmy.24
Navzdory environmentálním politikám, hnutím a rostoucímu povědomí veřejnosti se nerovnost v emisích uhlíku zvýšila. Takzvaný “dinosauří graf” ukazuje nerovnoměrné vzorce rostoucích emisí uhlíku v posledních desetiletích. Zatímco 50 % nejchudších je zodpovědných pouze za 6 % celkového růstu emisí uhlíku v letech 1990-2015, 10 % nejbohatších je zodpovědných za 46 % růstu emisí v tomto období.25
Pokud jde o současné emise uhlíku, 1 % nejbohatší světové populace vypouští více než dvojnásobek celkového podílu 50 % nejchudších. Splnění klimatického cíle Pařížské dohody ve výši 1,5 °C vyžaduje snížení emisí na životní stopu na obyvatele ve výši přibližně 2-2,5 tCO2e do roku 2030, což znamená, že nejbohatší 1 % by muselo snížit své současné emise na obyvatele nejméně třicetinásobně a nejbohatších 10 % desetinásobně, zatímco emise na obyvatele nejchudších 50 % by se mohly ještě zvýšit v průměru třikrát.27 Stručně řečeno, nerovnost příjmů, bohatství a emisí uhlíku spolu souvisí a klimatická krize je v podstatě krizí nerovnosti. 
