Státní dluhopisy jsou směnky vydané státem. Stát mění své dluhy na cenné papíry a prodává je bankám a soukromým osobám. Proč tak činí? Podle ortodoxního chápání peněz tak činí proto, aby získal peníze, které potřebuje na vládní výdaje. Z pohledu MMT jde o mylné chápání způsobené nedostatečným technickým pochopením našeho dvoustupňového peněžního systému. MMT se ptá, pokud je stát tím, kdo má měnový monopol a nevyčerpatelnou centrální banku, proč by tedy potřeboval získávat peníze od soukromých subjektů, které toto privilegium tvorby měny nemají? A navíc, odkud by banky a investoři měli peníze na financování státu? Zejména s ohledem na skutečnost, že za peníze z vkladů bank nelze koupit státní dluhopisy. Státní dluhopisy jsou k dispozici výhradně za měnu, která je penězi centrální banky a kterou nikdo jiný, než centrální banka nemůže vytvořit.
Státní dluhopisy nás vedou po špatné cestě. Státní dluhopisy totiž nemají za cíl získat pro stát peníze, které by jinak neměl. Státní dluhopisy mají ve finančním a ekonomickém systému technické funkce. Nejdůležitější je, že centrální banka potřebuje dluhopisy k regulaci množství peněz v peněžním cyklu centrální banky. Výše jsme viděli (v otázce č. 6), že ve dvoustupňovém peněžním systému musí banky převést vládní výdaje na depozitní peníze, což vede ke dvojí tvorbě peněz. V případě deficitních vládních výdajů však tyto peníze nevyprchávají prostřednictvím stejného množství placených daní. Deficitní výdaje tedy vedou k trvalému přírůstku peněz v obou peněžních cyklech; zamýšlen je však pouze přírůstek depozitních peněz na účtech domácností a podniků. Růst peněz centrální banky je naopak nežádoucím vedlejším efektem, který narušuje kladnou úrokovou míru. Pokud je ve finančním systému příliš mnoho peněz centrální banky, banky by si mohly půjčovat mezi sebou a přestaly by být závislé na půjčování peněz centrální banky za stávající klíčovou úrokovou sazbu. Tím, že se zajistí, aby deficitní výdaje byly doprovázeny emisí vládních dluhopisů, vzniká “peněžní houba”, která absorbuje přebytečné peníze centrální banky vytvořené ve finančním sektoru. Díky tomuto odčerpávání likvidity z bankovního systému jsou banky nuceny nadále pravidelně žádat centrální banku o půjčky za klíčovou úrokovou sazbu.
Klíčová úroková sazba je již dlouho hlavním nástrojem pro provádění měnové politiky centrálních bank. Ve fázi nulové úrokové sazby, jako je ta současná v éře COVID-19, by byly státní dluhopisy pro centrální banku nepotřebné. Mnoho zainteresovaných stran však stále doufá v budoucí návrat kladných úrokových sazeb a návrat “normální” měnové politiky. Tím spíše, že si lze jen těžko představit finanční systém bez státních dluhopisů. Jsou nejbezpečnější možnou formou investice a nepostradatelnou součástí obchodního modelu institucionálních investorů, jako jsou banky a pojišťovny.
Dluhopisy oceňují i soukromí střadatelé, protože představují bezpečnou investici; a zde vstupuje do hry další aspekt příběhu. V dobách ekonomické prosperity pomáhají státní dluhopisy, které jsou prodávány soukromým osobám, bránit inflaci tím, že snižují poptávku. Soukromé osoby si je koupí za své peníze z vkladů od vlády, přičemž uprostřed této transakce opět stojí “překlad” bank. V tomto případě dluhopisy absorbují dodatečné peníze centrální banky a také část depozitních peněz vytvořených deficitními výdaji. Běžní lidé vyměňují své likvidní depozitní peníze za trvalé aktivum, čímž odkládají svou spotřebu na předvídatelnou dobu, udržují stabilní poptávku v reálné ekonomice a stabilizují riziko inflace.
