Od 90. let 20. století rozvíjeli MMT ekonomové a odborníci na finanční trh v USA, jako jsou Randall Wray, Warran Mosler, Stephanie Kelton, Pavlina Tcherneva, a také William Mitchell v Austrálii. Nejvýznamnějším německým představitelem je Dirk Ehnts, jehož kniha “Geld als Kredit” (“Moderní měnová teorie a evropská makroekonomie”) byla pro tento článek zásadní a je také zdrojem prezentace T-účtu. MMT-ekonomové se odvolávají na následující historické předchůdce a jejich myšlenky: Abba Lernera (rozhodující je inflace a nezaměstnanost, nikoli státní dluh), Georga Friedricha Knappa (peníze získávají svou hodnotu ze státních daní), Alfreda Mitchella Innese (úvěrové peníze se tvoří při rovnosti dluhu), Johna Maynarda Keynese (výdaje jednoho vždy tvoří příjmy druhého), Wynna Godleyho (příjmy se rovnají výdajům i na odvětvové úrovni) a Hymana Minského (úvěrové peníze vedou k náchylnosti finančního systému ke krizím).
MMT je do značné míry čistě popisný a analyzuje současný stav našeho měnového systému. Metodika spočívá v empirickém sledování postupů ve finančním systému a na ministerstvech financí, jakož i účetních transakcí mezi všemi soukromými a státními účastníky. Používá dodatečnou analýzu bilancí různých sektorů (soukromého, vládního, zahraničního), která odpovídá účetnictví na makroúrovni. Podle této metodiky jsou výsledky MMT také falzifikovatelné, což je v měnové teorii unikátní. Pokud jde o tuto deskriptivní část, neexistují žádné vědecké námitky. Právě tuto deskriptivní část MMT se snaží shrnout tento článek.
Vedle toho existuje také normativní část, v níž ekonomové MMT vyvozují závěry ze své analýzy. Předkládají různé nápady na rozumné řízení měnové a fiskální politiky, které by mohly iniciovat dalekosáhlé změny. Tato část teorie pochopitelně často vyvolává odpor a polemiky kvůli hlubokým politickým důsledkům. Námitky jsou však obvykle obecné a kompenzují nedostatek platných argumentů proti deskriptivní části. V zájmu dosažení úplného obrazu následuje přehled normativní části MMT. Ekonomové MMT se shodují, že výše veřejného dluhu je sama o sobě nevýznamná a nezaslouží si další pozornost. Místo toho doporučují zabývat se údaji o nezaměstnanosti a inflaci, protože to jsou dva reálné jevy, které by měly být skutečně kontrolovány. Zaměření na státní dluh je tak zbytečné, protože neexistuje žádný empirický důkaz kauzality mezi státním dluhem a inflací. Ekonomové MMT tak docházejí k provokativnímu závěru: dokud neexistuje výrazná inflace, může stát vykonávat svůj monopol na tvorbu peněz a utrácet peníze na svou demokraticky rozhodnutou politiku. Přednostně by tak měl činit prostřednictvím vytváření práce. MMT-ekonomové to někdy vyjadřují přímo, když říkají, že pokud je nezaměstnanost příliš vysoká, pak je státní dluh příliš nízký. Pokud jde o měnovou politiku, MMT-ekonomové doporučují vyrovnávat se s inflací spíše úpravou daní než klíčové úrokové sazby, protože vysoká klíčová úroková sazba často zpomaluje reálnou ekonomiku do té míry, že vyvolává růst nezaměstnanosti. Klíčová úroková sazba jako nástroj by se tak stala postradatelnou a placení úroků by se stalo politickou záležitostí.
Kromě toho přišli MMT-ekonomové s velmi konkrétním a sociálně dalekosáhlým návrhem, kterého se zde můžeme jen dotknout. Takzvaná MMT garance zaměstnanosti by fungovala tak, že by řešila dva nejdůležitější problémy měnové a fiskální politiky zároveň: nezaměstnanost a měnovou stabilitu. Záruka práce prosazuje právo na státem zajištěné pracovní místo pro každého, kdo je schopen pracovat, chce pracovat a nemůže najít práci. Tento program by působil jako silný automatický stabilizátor ekonomiky. V době recese by mnoho lidí přešlo ze soukromého do veřejného sektoru záruky práce – poptávka by tedy klesala pomaleji než v jiných případech a zabránilo by se deflaci. Nezbytné deficitní výdaje by nevedly k inflaci, protože jednak by dodatečná práce vytvářela dodatečné služby a jednak by zaměstnanci ve veřejném sektoru byli odměňováni státem schválenou mzdovou sazbou, která ukotvuje cenu práce a působí tak proti inflaci. Jakmile by došlo k hospodářskému oživení, vrátilo by se do soukromého sektoru více lidí. Soukromí zaměstnavatelé by mohli čerpat ze zásoby vzdělaných pracovníků z veřejného sektoru, takže i v období konjunktury by se růst mezd a cen opozdil. Pokud by přesto došlo k inflaci, stát by mohl zvýšit zdanění, aby odstranil poptávku ze systému.
Bez ohledu na názor na garanci pracovních míst rozšiřuje MMT obecně demokratickou působnost. Stát disponuje penězi, protože je může vytvářet. Státní dluh není problémem sám o sobě, ale je naopak odvrácenou stranou tvorby peněz. Přijetím tohoto myšlení bychom se mohli soustředit na to, které politické projekty financovat, místo abychom diskutovali o tom, jak financovat politické projekty. Tato teorie je povzbudivá, zejména pokud jde o nadcházející transformační procesy v souvislosti se změnou klimatu a budoucími krizemi. Ukazuje, že máme prostředky k tomu, abychom utvářeli naši budoucnost.
