Jednotlivé státní dluhopisy se samozřejmě musí vždy po splatnosti vrátit. Ale jak jsme právě viděli, pokud je dluhopis denominován ve vlastní měně, není to pro stát s vlastní centrální bankou žádný problém. Naproti tomu státní dluh jako celek nemusí být splacen, ale může jednoduše zůstat v rozvahách a být odsunut dále do budoucnosti. Je to proto, že neexistuje žádný původní věřitel, který by čekal na splacení peněz. Původcem peněz je rozvaha národní centrální banky, kde peníze vznikly tím, že byly zaregistrovány. A centrální banka není jako běžný věřitel, který naléhavě potřebuje své peníze zpět. Naopak, centrální banka může produkovat nové peníze donekonečna. Vytváří peníze prostým rozšířením bilance – a nikomu tím nevzniká žádná škoda. Pokud to vláda s tvorbou peněz nepřehání a nevyvolává inflaci, není veřejný dluh problémem a může jednoduše v klidu zůstat v její rozvaze. Dokonce může i nadále mírně růst – dokud se neobjeví náznak inflace.
Nechat státní dluh v klidu existovat je i ve vlastním zájmu domácností a podniků. Ve skutečnosti je totiž státní dluh v rozvaze pouze odvrácenou stranou soukromých úspor. Státní dluh roste, když stát uskutečňuje výdaje a nevrací je ve stejné výši na daních. Peníze odpovídající veřejnému dluhu jsou tedy stále na soukromých účtech a představují úspory soukromého sektoru. Pokud by stát nyní chtěl snížit veřejný dluh v absolutních číslech, musel by tyto soukromé vklady zdanit. Stát by musel mít dlouhodobě rozpočtové přebytky, což by znamenalo, že by vláda vždy zdanila více, než utratí, a tím by se soukromé úspory rok od roku snižovaly. Teprve pak by část státního dluhu zmizela z bilance, z níž vzešla. Stojí to však za to? Pomineme-li individuální nepříjemnosti, existuje vysoká pravděpodobnost, že ekonomika jako celek by na tuto strategii reagovala špatně. Domácnosti a podniky budou na tlak vysokého daňového zatížení a malých vládních investic reagovat pesimismem a většími úsporami. Velmi brzy by se snažil šetřit a omezovat investice nejen stát, ale i soukromý sektor. Snížila by se poptávka, a tím by utrpěla výroba a zaměstnanost. Při nástupu recese by experiment se splácením veřejného dluhu pravděpodobně skončil a vláda by se rozhodla pro nové deficitní výdaje na podporu ekonomiky, čímž by celý cyklus začal znovu.
Ve skutečnosti se státní dluh obecně nesplácí. Pravidelně klesal pouze tzv. poměr vládního dluhu k HDP. Poměr vládního dluhu je způsob, jak relativně vyjádřit vládní dluh v procentech hrubého domácího produktu (HDP). To znamená, že stačí, aby HDP vzrostl, aby poměr veřejného dluhu klesl. Naproti tomu veřejný dluh v absolutním vyjádření téměř nikdy neklesá. Navzdory všem vyjádřeným dobrým úmyslům se nesplácí, protože v praxi by jakýkoli vážnější pokus brzy vedl k recesi. Vždyť vracení státního dluhu se rovná snižování množství peněz. A v konečném důsledku by splacení veškerého veřejného dluhu znamenalo vzít všechny peníze z účtů soukromých osob a bank a nechat je zmizet z velké veřejné bilance, z níž původně pocházely. Všechny dluhy by zmizely a s nimi i všechny úspory a všechny peníze.
