Přehled
Co je nerovnost?
Nerovnost popisuje jak měřitelné rozdělení zdrojů, tak konkrétní lidské zkušenosti s marginalizací, útlakem a nerespektováním. “O nerovnosti hovoříme tehdy, když existuje rozdíl v rozdělování zdrojů (například příjmů) nebo výsledků (například úmrtnosti nebo dosaženého vzdělání) mezi skupinami lidí nebo míst (například podle socioekonomické skupiny nebo pohlaví).”1 V oblasti ekonomie se k nerovnosti přistupuje především z peněžního hlediska. Socioekonomické přístupy představují širší chápání nerovnosti. Göran Therborn (2013) nabízí užitečné rozlišení tří forem nerovnosti: nerovnosti v oblasti zdrojů (např. peněžní nerovnosti, nerovnosti v oblasti uhlíku), vitální nerovnosti (např. nerovnosti ve zdravotním stavu, délce života) a existenční rovnosti (založené na rovnosti příležitostí a účasti v komplexním smyslu, tj. absenci diskriminace, stigmatizace a útlaku, jako je rasismus, sexismus, kastovnictví nebo otroctví). Nerovnost popisuje společenský jev, nikoliv přirozenou vlastnost. Jak poukazuje socioekonomická analýza, nerovnosti jsou vytvářeny a řízeny společenskými institucemi2 a způsobeny mocenskými vztahy.
Trend: rostoucí globální nerovnost
Kolem roku 1500 byly hlavní světové regiony Čína, Indie a Evropa z hlediska materiální produkce na obyvatele vyrovnané. S nástupem kolonialismu se mezi těmito světovými regiony začala rozvíjet “velká divergence”3, která určila cestu staletí rostoucí globální nerovnosti, od kolonialismu přes imperialismus až po současné rozdělení globálního Severu a globálního Jihu. Také v posledních desetiletích většina rostoucího bohatství připadla těm, kteří již byli velmi bohatí. Od roku 1995 nejchudší polovina obyvatelstva dohromady zachytila pouze 2 % růstu globálního bohatství, zatímco 1 % nejbohatších zachytilo 38 % celkového růstu bohatství.
Nerovnost příjmů a bohatství v rámci zemí a regionů
Zatímco v zemích, jako je Česká republika, Island a Norsko, jsou příjmy rozděleny poměrně rovnoměrně, ve Spojeném království, Spojených státech a Chile je rozdělení příjmů velmi nerovnoměrné. Při srovnání světových regionů je příjmová nerovnost nejnižší v Evropě a nejvyšší na Blízkém východě. Téměř ve všech zemích se příjmová nerovnost v rámci jednotlivých zemí v posledních desetiletích zvyšovala, avšak různým tempem. Bohatství je ve většině případů rozděleno nerovnoměrněji než příjmy. Od 70. let 20. století se nerovnost v bohatství zvýšila v rámci většiny zemí i v celosvětovém měřítku. V posledních desetiletích neoliberální globalizace změnila mocenské poměry a vedla ke snížení podílu příjmů z práce a také ke zvýšení nerovnosti mezi různými typy pracovních míst. K dalšímu posunu mocenské rovnováhy došlo mezi soukromými a veřejnými institucemi prostřednictvím privatizace veřejných statků, čímž se snížily možnosti čelit nerovnosti prostřednictvím veřejných programů4.
Uhlíková nerovnost
(Nerovnoměrný) růst bohatství a růst materiální životní úrovně v posledních 200 letech šel ruku v ruce s exponenciálně rostoucím využíváním biokapacity a zejména emisí skleníkových plynů5. Dnes se nacházíme uprostřed klimatické krize způsobené člověkem a šestého velkého masového vymírání. Nerovnoměrná odpovědnost za emise uhlíku je důležitou formou nerovnosti zdrojů: čím bohatší je země nebo jednotlivec, tím vyšší je využívání fyzických zdrojů, které vede k emisím uhlíku. Z historického hlediska jsou země globálního Severu zodpovědné za 92 % všech nadměrných emisí uhlíku vypouštěných na celém světě.6 V současné době 1 % nejbohatší světové populace vypouští více než dvojnásobek kombinovaného podílu 50 % nejchudší populace.
Co lze s nerovností udělat?
Na národní úrovni mohou nerovnost snížit režimy sociálního zabezpečení. V anglosaských zemích, jako jsou USA, Spojené království a Austrálie, převládá liberální režim sociálního zabezpečení. Jedná se o “zbytkový” sociální stát zaměřený na ty, kteří se o sebe v tržní ekonomice nedokážou postarat: nemocné, osoby se zvláštními potřebami, starší osoby, nezaměstnané. Tento režim zastává názor, že všichni ostatní by se měli postarat sami o sebe. Střední vrstvy se snaží zůstat nezávislé na sociálních dávkách – vznikají soukromá řešení, jako jsou soukromé školy, soukromé důchody a soukromé zdravotní pojištění. Konzervativní sociální režim dominuje v kontinentální Evropě v zemích, jako je Německo, Rakousko a Francie. Přístup k velké části dávek sociálního zabezpečení je vázán na účast na trhu práce a/nebo na občanství. Vzniká tak sociální stát pro “zasvěcené” a nepojištěné “outsidery”. Ve Skandinávii dominuje sociálnědemokratický režim sociálního zabezpečení. Zaručuje univerzální sociální práva a poskytuje dobře rozvinutou veřejnou sociální infrastrukturu, vzdělávání, zdravotnictví, péči a důstojné bydlení pro všechny.
Zatímco tyto tradiční typy sociálního státu se (ve všech svých odlišnostech) zaměřovaly na sociální otázky, sociální státy 21. století musí poskytnout nové odpovědi, které integrují rovnost s rozpočtem na emise oxidu uhličitého. Dosavadní sociální úspěchy režimů blahobytu byly postaveny na využívání neudržitelného podílu globální biokapacity na úkor jiných světových regionů a budoucích generací. Řešení nerovnosti v době klimatické krize znamená, že je třeba dosáhnout rovnosti bez překračování limitů planety. To vyžaduje nové odpovědi na sociálně-ekologické režimy blahobytu. Peněžní politiky sice mohou účinně zmírnit existenční potřeby a posílit sebeurčení jednotlivce, ale nestačí k tomu. Pro řešení klimatické krize jsou nezbytné struktury, které každému umožní uspokojovat jeho potřeby při nízké spotřebě zdrojů. Udržitelně poskytovaná veřejná doprava a cenově dostupný přístup k udržitelné energii, vodě, bydlení, zdravotnictví, péči a vzdělávání pomáhají omezit význam peněz a spotřeby při uspokojování potřeb. Sociálně-ekologické infrastruktury zahrnují mnoho z toho, co si jednotlivci nemohou dovolit za peníze: od zeleně na ulici a knihoven až po veřejné bazény. Cenově dostupné sociálně-ekologické infrastruktury mohou zajistit bezpečnost, nabídnout prostor pro individuální životní styl, posílit sociální soudržnost a vytvořit struktury šetřící zdroje. V 21. století rovnost znamená, že ekologický způsob života není ani výsadou, ani známkou chudoby, ale stává se prostě rutinou, novou normou. V konečném důsledku je otázkou demokratické diskuse, jaká spodní hranice sociální ochrany by měla být zajištěna pro každého s ohledem na omezený rozpočet na emise uhlíku. Snížení nerovnosti je nezbytné, pokud mají všichni lidé žít dobrý život v době drastického snižování emisí uhlíku.
