14. Jaký je neoklasický pohled na toto téma? A proč mají úvěrové peníze tak velký význam?
Ekonomické učebnice se obvykle stále drží modelů peněz založených na neoklasické teorii. Banky jsou stále popisovány jako “finanční zprostředkovatelé” a stále se učí vzorec “multiplikátoru tvorby peněz” – i když centrální banky nyní oba koncepty výslovně popírají a uvádějí, že jsou v rozporu s praxí v bankovním systému a účetními pravidly.
Pojem “banky jako finanční zprostředkovatelé” předpokládá, že banky půjčují úspory klientů dlužníkům. Banky by tedy pouze směrovaly peníze tam, kde jsou potřeba. Peníze se tak stávají zbožím jako každé jiné, které je nabízeno a poptáváno a v tomto tržním procesu dostává svou cenu, úrok. Tento předpoklad umožňuje neoklasické teorii považovat peníze za “neutrální”, za peníze, které samy o sobě nevyvolávají žádné účinky, a především nemají žádný vliv na spotřebu a nezaměstnanost. Zároveň tato teorie zdůrazňuje význam úspor. Někdo musí nejdříve odkládat peníze stranou, aby někdo jiný mohl investovat. Tímto pojetím peněz lze ospravedlnit například politiku úsporných opatření a myšlenku, že úspory mohou být “lékem” na finanční krizi.
Multiplikátor tvorby peněz je zase vzorec určený k výpočtu toho, kolik peněz mohou banky reprodukovat půjčováním úspor. Podle tohoto vzorce je schopnost rozmnožovat úspory určena a omezena nabídkou peněz centrální banky. To by znamenalo, že nabídka depozitních peněz by mohla být řízena centrální bankou a nezávisela by na skutečné ekonomické poptávce. Ve skutečnosti však centrální banky prostřednictvím svých peněz centrální banky nabídku peněz kontrolovat či dokonce regulovat nemohou. Naopak, zvýšená tvorba depozitních peněz bankami a z toho vyplývající vyšší poptávka po penězích centrální banky umožňuje, aby nabídka peněz centrální banky rostla (viz Bundesbank 2017). Zatímco banky jsou skutečně závislé na centrální bance, protože vždy potřebují její peníze, centrální banka je po řádně přiděleném úvěru nemůže odmítnout. Může pouze externě definovat klíčovou úrokovou sazbu (která tedy není tržní cenou peněz), a tím se snažit nepřímo zpomalit růst tvorby depozitních peněz.
Tyto otázky se zpočátku zdají být abstraktní a technické. Mají však dalekosáhlé důsledky. Pokud jsou bankovní peníze chápány jako čistě úvěrové peníze, jak ukazuje tento článek, není třeba zpočátku spořit peníze za účelem pozdějšího investování, protože investice mohou být kryty úvěrem. To usnadňuje poptávku, a tedy i úspory třetích osob, což by jinak nebylo možné. Úvěrové peníze bank jsou tedy všechno, jen ne neutrální, neboť v dobrých časech umožňují dynamiku a růst, ale protože jejich produkce závisí na poptávce po úvěrech, jsou také velmi zranitelné vůči krizi. V krizi si nikdo nechce vzít úvěr – a i když si ho vezme, banka ho kvůli špatným prognózám splácení neposkytne. Místo toho se stále více úvěrů vrací, a proto nabídka peněz a poptávka po nich ještě více klesá. Úvěrové peníze potřebují zisky, a proto působí procyklicky. V krizi se stávají součástí problému a nemohou se samy zotavit. A ani nulová klíčová úroková sazba a zaplavení bank penězi centrální banky nevede v řádné recesi k většímu objemu úvěrů.
V této souvislosti je o to důležitější zaměřit se na tvorbu vládních peněz prostřednictvím deficitních výdajů. Analýza MMT dokazuje, že deficitní výdaje jsou mnohem více než jen vládní dluh. Je to také “matka všech peněžních kreací” demokratická tvorba peněz pro politicky užitečné účely a také jediná proticyklická tvorba peněz, která může lidem dodat peníze, když je nikdo jiný nemůže.
