Současná krize COVID-19 vytvořila nový impuls pro změny v eurozóně, ale dlouhodobější výhled na jaře 2021 je stále nejasný. Základní pravidla, na nichž eurozóna stojí, se nezměnila. Došlo však k improvizaci i inovaci, aby bylo možné reagovat na potřebu vyšších investic, a tedy i vyššího zadlužení, vyvolanou COVID-19. Některá pravidla eurozóny, například dluhové stropy, byla dočasně pozastavena. ECB podporuje deficitní výdaje států. Prostřednictvím svého programu nouzového nákupu dluhopisů (Pandemic Emergency Purchase Program – PEPP) ECB stabilizovala úrokové sazby státních dluhopisů tím, že se zaručila za odkup dluhopisů daného státu od bankovního sektoru. To je jasný rozchod s politikou vůči Řecku, Itálii a dalším zemím v době krize eura po roce 2010. Tentokrát nehrozí riziko platební neschopnosti jednotlivých států a rozpětí úrokových sazeb se dále nerozšířilo.
Přesto existuje rozpětí, které znevýhodňuje již tak zranitelnější státy eurozóny v boji proti krizi. A dokud budou úrokové sazby vyšší než míra růstu, bude veřejný dluh růst – v poměru k HDP i v absolutních číslech. To je problém, protože řada států má důvodnou obavu, že po akutní krizi COVID-19 se eurozóna vrátí k trestuhodně vysoké míře zadlužení. Již tak silně zadlužené státy eurozóny si tedy netroufají utrácet tolik, kolik by si hospodářská krize vyžádala. Na druhé straně se státy jako Německo rozhodly uvolnit obrovské balíčky fiskálních stimulů, aby zachránily svou ekonomiku. Za těchto podmínek je však logickým důsledkem ještě větší ekonomická nerovnost v eurozóně.
Nejúčinnější změnou, která by zranitelnou eurozónu učinila stejně odolnou jako kteroukoli jinou zemi s vlastní fiat měnou, by bylo zavedení jediného dluhopisu, tzv. eurobondu nebo “korunového dluhopisu”. Všechny specifické problémy eurozóny by byly jednou provždy vyřešeny: ztráta důvěry způsobená v projekt eura od roku 2010, kdy bylo Řecko posláno do platební neschopnosti, následné šíření neudržitelných úrokových sazeb, finanční systém, který od té doby spekuluje proti některým státům, a nutnost ECB natahovat svůj mandát na obranu eura za jmenovaných podmínek. Politicky však nebylo možné realizovat společný dluh v podobě společných dluhopisů – z důvodu rozdílných zájmů v krátkodobém horizontu, ale také proto, že tato zásadní změna by pravděpodobně potřebovala větší demokratickou legitimizaci, která by potenciálně zahrnovala změny evropských smluv, institucionální změny a referenda.
A tak místo toho, aby se problémy řešily na úrovni eurozóny, odkud pramení, ujala se jich Evropská komise a přišla s nápadem. Poprvé v historii by se Evropská unie sama výrazně zadlužila. Takto to funguje. Nejprve Komise uvolní dluhopisy, které si banky a investoři mohou koupit za peníze vytvořené ECB. Poté Komise tyto peníze poskytne vládám zemí EU, částečně jako nenávratnou pomoc a částečně za výhodných úvěrových podmínek. Státy mohou investovat a pokusit se zachránit nebo znovu nastartovat své skomírající ekonomiky. Evropská komise přitom z měnového hlediska funguje jako federální vláda, která vytváří měnu pro své státy, protože některé z nich to již v rámci režimu eura nejsou schopny samy dostatečně zajistit. Toto řešení má za následek i společné zadlužení, které by eurobondy také způsobily, ale výhodou je, že Evropská unie se svými institucemi Rady, Parlamentu a Komise má větší demokratickou legitimitu a může postupovat rychleji. Nevýhodou je, že dohodnutá částka není dostatečně velká vzhledem k rozměru krize a intervence má být ojedinělá. Nedošlo k žádným změnám v architektuře eurozóny, takže členské státy musí stále hledat dlouhodobou perspektivu.
Institucionální problém eurozóny spočívá v tom, že demokratická legitimace, výdaje a případné negativní výsledky inflace již nejsou na stejné úrovni – jako by tomu bylo v případě národní měny. V eurozóně jsou národní parlamenty a vlády stále nejlegitimnějšími demokratickými činiteli, a proto by měly rozhodovat o výdajích a tvorbě peněz. Ale v situaci, kdy dojde k vážnému přehnanému utrácení některých států, by pak mohlo dojít k inflaci i v šetrnějších státech, které na utrácení nevydělaly a také nemohou hlasovat proti negativním důsledkům rozhazovačnosti jiného státu. Na druhé straně eurozóna nemá žádnou vládní instituci s demokratickou legitimitou, která by mohla rozhodovat o přímých výdajích ve prospěch domácností a podniků. Neproduktivní řešení v evropských smlouvách spočívalo v úplném omezení výdajů – což rovněž představuje narušení demokratického politického prostoru. Poslední prozatímní odpovědí na toto dilema je zadlužení Evropské komise. Uvidíme, jak se instituce dále přizpůsobí. Z ekonomického hlediska je to snadné; na národní nebo nadnárodní úrovni musí být některé vládní instituci umožněno převzít dluh, vytvořit dostatek peněz a vydat je do reálné ekonomiky, aby se překonala krize a v nejlepším případě se náš kontinent stal “budoucnosti schopným”.
K tématu budoucnosti a udržitelnosti viz článek “Klima a ekonomika” na tomto webu.
