Přehled

Shrnutí: MMT a základní pravidla monetárního systému

MMT popisuje náš monetární systém v jeho současném stavu: 

Kde se berou peníze? Proč je jich obvykle málo, ale v krizích jsou náhle k dispozici téměř neomezeně? Odkud berou některé vlády v koronavirové éře stovky miliard eur, liber nebo dolarů? A proč toho některé vlády v eurozóně nejsou schopny? Vlády, centrální banky a banky: kdo vlastně vytváří peníze a kdo je komu půjčuje? Budou muset naše děti tyto státní dluhy jednou skutečně splácet? 

Tento článek se snaží nastínit základní mechanismy, na nichž je založen náš měnový systém, a poskytnout informace, které potřebujeme k tomu, abychom mohli odpovědět na výše uvedené otázky. Činí tak optikou moderní měnové teorie (jež je známa také jako moderní peněžní teorie nebo zkráceně “MMT”). V současné době je MMT velmi diskutována ze dvou důvodů: zdůrazňuje monopol státu na peníze a poskytuje alternativní pohled na státní dluh. Diskuse a kritika se často soustřeďují na normativní otázky, co by fiskální a měnová politika měla či neměla dělat. Tento článek místo toho začíná od nuly a vysvětluje náš měnový systém takový, jaký je, s využitím deskriptivních prvků MMT. Ty nabízejí solidní základ, neboť MMT je jedinou měnovou teorií, která empiricky zkoumá praxi bank, centrálních bank a ministerstev financí a sleduje peníze na jejich cestě rozvahami. Nejnovější publikace centrálních bank Evropské centrální banky, Bundesbanky a Bank of England ve skutečnosti potvrzují základní závěry MMT a zároveň výslovně popírají základní předpoklady předchozího hlavního proudu měnové teorie. 

Deskriptivní část MMT nám pomůže pochopit různé metody, jimiž se vytvářejí peníze, hierarchii vlády a bank a neoddělitelný vztah mezi penězi a dluhem. Na úvod si nyní stručně představíme základní pravidla našeho měnového systému. V delší verzi tohoto článku najdete odpovědi na otázky, které mohou při čtení vyvstat, včetně informací o nadnárodní měně euro, která je složitějším případem, ale stále se jedná o státní peněžní systém, na který se vztahují níže uvedená pravidla. 

II. Moderní peníze – 5 klíčových principů 

1. Naše peníze nejsou zaručeny a omezeny žádnou jinou hodnotou, například zlatem nebo stříbrem. Na našich bankovkách v hodnotě 50 eur není uvedeno: “Centrální banka vám za tuto bankovku slibuje 1 unci zlata, vyměnitelnou na kterékoli pobočce banky”. Za 50 eur si můžeme koupit pouze to, co je nabízeno za cenu 50 eur. Navíc s nimi můžeme platit daně, protože stát, který peníze vydává, je bude přijímat pro všechny platby. Tento druh státních peněz se nazývá “fiat peníze” (peníze s nuceným oběhem). Protože nejsou kryté drahými kovy, teoreticky je lze vyrábět neomezeně dlouho. 

2. Stát má monopol na vlastní měnu a určuje její peněžní hodnotu. Stát si dává monopol na tvorbu peněz jako výsostné právo. Pouze stát má právo vyrábět státní měnu. To také znamená, že stát musí svou měnu nejprve vytvořit, aby ji mohl vydávat. Teprve potom mohou mít jeho občané peníze na vzájemné obchodování a také peníze na placení daní. Stát tedy musí nejprve utrácet, a teprve potom může zdaňovat, nikoli naopak. V současné krizi COVID-19 můžeme v reálném čase vidět, že stát nepotřebuje nejprve zdanit, aby mohl utrácet. Může si vytvořit peníze, které potřebuje pro své politické cíle. Parlamenty a vlády mohou rozhodovat o potřebných výdajích díky monopolu státu na tvorbu peněz. (Technické otázky týkající se vydávání dluhopisů, vztahu mezi vládou, centrální bankou a bankovním systémem a politicky vynucených omezení v eurozóně – viz dlouhá verze článku – nic nemění na uvedených klíčových principech, které vyplývají z monopolu státu na peníze). 

Pokud však stát může vytvářet peníze, proč potom potřebuje zdaňovat své občany? Zdanění je nutné, aby se zabránilo inflaci, protože v ekonomice by bylo příliš mnoho peněz, a tedy i poptávky, kdyby stát vytvářel každý rok rozpočet bez zpětného zdanění peněz. Jsou roky, kdy stát zdaní všechny peníze, které utratil, a vytvoří takzvaný “vyrovnaný rozpočet”. Stát může také vytvořit “přebytek”, když od lidí vybere na daních více peněz, než kolik jich do ekonomiky vydá. Často se však – zejména v době hospodářské krize – stát rozhodne zdanit méně a část výdajů ponechat na účtech obyvatelstva. Tato část je v rozvaze zapsána jako “deficitní výdaje” a v průběhu let se kumuluje a vytváří tzv. státní dluh. V tradičním chápání peněz je státní dluh považován za problém. V analýzách MMT však státní dluh není běžným dluhem, jako je dluh domácnosti člověka, ale představuje peníze vytvořené státem, které jsou evidovány jako dluh. Jsou to peníze, které stát utratil a nevrátil zpět na daních – a které proto stále leží na bankovních účtech občanů a vytvářejí jejich úspory. Dokud tento státní deficit nevytváří inflaci, není se státním dluhem žádný problém. 

3. Stát vytváří svou měnu s pomocí centrální banky, a to buď z iniciativy vlády ve prospěch občanů, nebo z iniciativy centrální banky pro finanční systém. Státní institucí, která technicky vyrábí měnu, je centrální banka. V systému fiat peněz může teoreticky vytvářet neomezené množství peněz. Technicky vzato nemůže zkrachovat. Existují dva způsoby, kterými státy vytvářejí peníze. První jsme viděli výše: vláda a parlament rozhodují prostřednictvím demokratického procesu o výdajích, které jsou pak zasílány domácnostem a podnikům. Zde spolupracuje centrální banka podle příslušného národního nebo nadnárodního zákona. 

Centrální banka však může k tvorbě měny využít i vlastní iniciativu. Protože centrální banka má mnohem menší demokratickou legitimitu, jsou tyto peníze určeny pouze pro fungování bankovního sektoru a při výkonu měnové politiky centrální banky. Tyto peníze zůstanou v bankovním systému a nepřelévají se na soukromé bankovní účty. (Viz také bod 4. a graf). V okamžicích hospodářské krize můžeme pozorovat, jak tyto dva různé typy státní tvorby peněz mají tendenci se zvyšovat. Centrální banka sama vytváří velké množství peněz, aby stabilizovala bankovní systém, a vláda provozuje deficit ve prospěch domácností a podniků, čímž přímo stimuluje poptávku a ekonomiku.

4. Žijeme ve dvoustupňovém měnovém systému. Peníze smí vytvářet nejen stát, ale i komerční banky. Stát má sice “měnový monopol”, ale zároveň umožňuje soukromým bankám vytvářet jeden druh peněz. Jsou to depozitní peníze na našich běžných a spořicích účtech, které používáme k převodům. Tyto bankovní peníze nejsou skutečnou měnou, jsou to pouze peníze druhého řádu. Vkladové peníze jsou příslibem platby. Banka nám slibuje, že nám vkladové peníze vyplatí, kdykoli budeme chtít, nebo že tento slib převede naším jménem na třetí osobu. My, běžní členové společnosti, těmto penězům důvěřujeme, protože za ně můžeme vždy dostat státní hotovost, a navíc proto, že stát za ně ručí prostřednictvím zákonů. 

Peníze, které vytvářejí banky, se nazývají “bankovní peníze” nebo “depozitní peníze” (nebo někdy také šekové peníze, bankovní vklady či odborněji “žirální peníze”). Pouze soukromý sektor (což jsou domácnosti a podniky) je využívá pro své peněžní převody. Naproti tomu státní peníze se nazývají “měna”, “peníze centrální banky” nebo “rezervy”. Existují ve velmi hmotné podobě jako hotovost, ale také ve virtuální podobě, jako čísla na účtech centrálních bank. Stát, banky a centrální banky používají pro své vzájemné převody pouze peníze centrální banky. Bezhotovostní peníze centrální banky se nacházejí pouze na účtech centrálních bank a bankovní peníze pouze na účtech komerčních bank.  Oba druhy peněz se tedy nemíchají, ale obíhají v oddělených peněžních okruzích. Pouze hotovostní peníze proudí v obou obězích a zaručují směnitelnost pro nás občany (viz graf).

5. Peníze jsou vždy vytvářeny v bilancích a vždy ve formě půjčky, tj. jsou evidovány se stejně vysokým dluhem. Tvorba peněz je jednoduchá: jsou zapsány do rozvahy centrální banky nebo komerční banky spolu s odpovídajícím dluhem. Prostředkem našich peněz je rozvaha, takže jsou ze své podstaty virtuální, bez ohledu na to, zda je rozvaha spravována v bankovní knize nebo v počítači. Přesto má tento způsob tvorby peněz velmi reálné důsledky, neboť ten, komu jsou peníze připsány, je současně povinen je v budoucnu splatit, přičemž je vázán všemi odpovídajícími právními důsledky jejich nesplacení. Banka nyní musí nově vytvořené peníze vyplatit v hotovosti nebo je převést klientovi. 

Technicky se nově vytvořené peníze účtují jako “směna dvou pohledávek a dvou závazků”. Pokud jsou peníze vyplaceny zpět jejich tvůrci, tj. úvěr je splacen, všechny vzájemné závazky a pohledávky zanikají – a peníze opět mizí z rozvahy. Peníze tedy v rozvaze vznikají a zanikají podle účetních předpisů, v rámci smluv, podle platných zákonů. A samy vytvářejí právní důsledky. Lze tedy říci, že naše peníze jsou výtvorem právního systému. Z našeho účetního systému navíc vyplývá často opomíjená, ale nevyhnutelná skutečnost: vždy musí existovat tolik dluhů, kolik je peněz. Aby jedna strana měla peníze, musí mít druhá strana dluhy. 

Pokud tato nevyhnutelná účetní pravidla extrapolujeme na makroúroveň, můžeme studovat rozdělení peněz a dluhů na státní nebo globální úrovni. Pro každou zemi můžete definovat tři takzvané “sektory”, přičemž každý ekonomický subjekt patří do jednoho z nich: 1. Soukromý sektor (domácnosti a podniky), 2. Vláda, 3. Takzvaný “zbytek světa” (všechny subjekty ve všech zahraničních zemích).  Každý z těchto tří sektorů může mít v součtu buď více aktiv, nebo více pasiv, tedy být čistými střadateli, nebo čistými dlužníky. Pokud chce mít například soukromý sektor v Německu čisté úspory, musí mít německá vláda a/nebo zahraniční země dluh ve stejné výši. Pokud v Německu vláda nechce přijímat nové dluhy, ale soukromý sektor chce mít vyšší čisté úspory, zbytek světa musí zvýšit úroveň svého zadlužení. Pokud chce jedna strana nové úspory, musí mít druhá strana vyšší zadlužení, a to jak na individuální, tak na odvětvové a globální úrovni.